Stiles & me [CZ]

Pohřeb

Od té noci je to skoro týden. Dnes už jdu do školy, ale bojím se, že to nezvládnu.

Sedla jsem si na své obvyklé místo a doufala, že aspoň dnes si mě nikdo nevšimne.

Na druhém konci třídy seděl jeden kluk, Isaac Layh. Doslova mě hypnotizoval pohledem.

"Isaacu," ozval se něčí hlas. Byl to Scott. Isaac sebou trhl. Vymněnili si pár pohledů a odešli na chodbu. Nenápadně jsem se připlížila za nimi.

"Proč na ni tak zíráš?"

"Nezírám," obhajoval se Isaac, "jenom...mám pocit viny, to je vše."

"Isaacu, začal Scott, ale já ho přerušila: "Pocit viny za co?" Samotnou mě až překvapilo, jak odvážně jsem se vmísila do jejich rozhovoru. Na to, že jsem s ani jedním z nich nepromluvila ani slovo, když nepočítám těch pár větiček se Scottem v nemocnici. Čekala bych od sebe cokoliv, ale nikdy tohle. Oba zmlkli.

"Že...že jsme za tebou nezašli včera...nebo tak," odpověděl Isaac. Z jeho hlasu ale byla slyšet jasná improvizace. "Jenom tě povzbudit nebo tak něco," dodal a nadzvedl obočí.

"To je dobrý," nechala jsem se lehce odbýt. Pro zatím. Jedním jsem si ale byla jistá. Celá tahle parta, včetně Stilese...něco mi tají. Ale co? Možná něco o tom co se stalo tu úplňkovou noc. Musím na to přijít a to za každou cenu!

Po vyučování jsem stála ve frontě na obědy a pozorovala spolužáky jak po skupinkách jedí a baví se. Přesně to já nemám. Chybí mi přátelé. Na téhle škole jsem už dva roky a nikoho tu nemám. I přesto, že jsme v Beacon Hills, mám takový dojem, že pro mě už nic nesvítí(**beacon v AJ znamená maják**). Snažím se vynikat aspoň v učení, když už v ničem jiným. Ale střední jsem si představovala trochu jinak. Nevím co dělám špatně.

Došla na mě fronta a za chvíli jsem už jsem zase čelila rozhodnutí - kam si sednout? Procházela jsem jídelnou. Každý, ke komu jsem se přiblížila, dělal cokoliv proto, abych si nemohla přisednout. Roztahovali se, dávali na židle své tašky a jiné věci, jen aby bylo jasno, že mají plno. Rozhodně si neuvědomují, jak se cítím.

Nakonec jsem si zase sedla sama. Jako každý den.

"Hej, eeeee...," ozval se Stiles od vedlejšího stolu.

"Caroline!" doplnila jsem ho naštvaně.

"Samozřejmě, Caroline, já to věděl. Pojď si sednout za námi," usmál se na mě.

"No, když já nevím," vydala jsem ze sebe.

"Ale jo, pojď," usmál se znovu. Moc se mi do toho nechtělo, jenže jeho úsměvu prostě odolat nejde.

Posadila jsem se vedle něj. Naproti seděl Scott. "Jak se ti daří?" zeptal se.

"Bylo i líp," odpověděla jsem a zadívala se do jídla. U stolu zavládlo naprosté ticho.

"Tvé mámy je mi líto," odhodlal se Scott to napětí prolomit. Tohle bylo vážně to poslední, o čem jsem se právě dnes chtěla bavit. "Nestojím o tvoji lítost," odbyla jsem ho, aby se toto téma už dál nerozvíjelo. Věděla jsem, že si k nim nemám sednout.

"Podívej, já vím se cítíš," řekl po chvíli Stiles.

"Ne to teda nevíš. Nic o tom nevíš."

"Proč myslíš?"

"Protože nevíš jaký to je ztratit někoho tak důležitýho!"

"A to si myslíš proč? Uvědom si, že nejsi jediná, komu tu umírají blízcí," hodil si bágl přes rameno a odešel. Co jsem udělala špatně?

"Stilesi, kámo, počkej!" volal za ním Scott.

"Co se stalo?"

"Stilesovi taky umřela máma, ale když byl ještě menší."

"Vážně? Proboha ne. Teď bude naštvanej, bude mě nenávidět!" složila jsem si hlavu do dlaní.

"Ne, nebude. Je to Stiles," mrkl na mě povzbudivě Scott.

"Jenže on je na mě tak strašně hodnej a já..."

"Bude příležitost mu to oplatit, neboj."

"Jdu za ním, dobrou chuť" vstala jsem a vydala se ke dveřím.

"Stilesi, omlouvám se, já jsem nevěděla, že..." řekla jsem, když jsem ho před školou dohnala.

"To je jedno, zapomeň na to."

"Ne, není to jedno."

"Jsem v pohodě. Vážně. A ty, Caroline?" zdůraznil moje jméno. Konečně si ho pamatuje.

Kývla jsem.

"Vždyť já vím," řekl s nádechem ironie, "a vím, jak jsem se tenkrát cítil já."

"Jak ses přes to dostal?"

"Nedostal," nuceně se pousmál, "to je jedno. Ale chci ti něco říct. Tenkrát...na té chodbě, jak jsme do sebe vrazili. Ty ses mě bála, viď? Že ti něco udělám."

"Já..." začala jsem, ale on mě přerušil. "Nemusíš odpovídat. Jen ti chci říct, že i přesto, že ostatní se k tobě chovají škaredě, mě se bát nemusíš. Právě naopak. Vím, že se moc neznáme, ale jsem tu pro tebe. Obzvlášť teď, když to máš těžký. Kdybys něco potřebovala, cokoliv, stačí říct, zavolat nebo napsat. Vždycky si na tebe najdu čas, dobře? Tak já půjdu, drž se," dořekl větu a začal odcházet.

"Stilesi?" otočil se zpátky.

"Jo?"

"Dnes je ten pohřeb. Já...nechci tam jít sama. Kdybys třeba..."

"Přijdu, slibuju."

**Na pohřbu**

Seděla jsem v kostele v první lavici. Na sobě jsem měla černé šaty a černé lodičky. Určitě bych se jí v nich líbila. Kdyby tady byla. Nemohla jsem uvěřit, že už je pryč a že ji nikdy neuvidím.

Vedle mě seděl táta. Vypadal dokonce víc zdrceně, než já. Není se čemu divit. Byli spolu třicet jedna let a i po takové době se měli neuvěřitelně rádi.

Do sálu vešel farář. "Můžeme?" podíval se na mě.

"Ještě chviličku, prosím," žadonila jsem. Kde je Stiles? Slíbil mi že přijde.

"Už nemůžeme čekat," řekl farář po pár minutkách. Přikývla jsem. Táta mě držel za ruku po celý obřad. Ale měl tu být i On. Dost možná můj první kamarád a on mě tu nechá. Přitom mluvil tak přesvědčivě. Byla jsem si jistá...