Stiles & me [CZ]

Nemocnice

"Nevíš kam šli?" zeptal se.

"Víš jak je taková ta louka mezi městem a lesem? Stilesi, děje se něco?"

"Promiň, musím si zavolat," řekl tajemně a odešel na chodbu.

Za nějakou dobu se vrátil. Ve tváři měl značně ztrápený výraz.

"Co se děje?" vyzvídala jsem netrpělivě.

"Ne, nic. Je úplněk a ona Lýdie...to je jedno," zavrtěl hlavou," hele už budu muset jít. Promiň. Byl to krásnej večer, někdy si to zopakujem. Rád jsem tě poznal, dobrou noc," vychrlil ze sebe, seběhl schody a zmizel ve tmě.

Jelikož už jsem byla unavená, šla jsem si rovnou lehnout. Zhasla jsem lampičku. Usnout jsem ale nemohla. Stále mě to nutilo přemýšlet o dnešku, o Stilesovi. Viděla jsem před očima jeho obličej s tím nádherným sladkým úsměvem.

Asi za půl hodiny mi zavibroval telefon. Zvedla jsem to. Byla to paní McCallová. Právě do nemocnice přivezli moje rodiče.

V rychlosti jsem si oblékla bundu, boty a vyšla z domu. Parkovalo tu nějaké auto. Otevřelo se okýnko. Byla to Allison Argentová. "Ahoj," řekla," jsem Allison, mám dojem, že spolu máme ekonomii. Na tom nesejde," zavrtěla hlavou, " zavezu tě do nemocnice, co říkáš?" Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem nastoupila.

"Jak jsi to věděla? Volali mi teprve před chvilkou."

"Stiles," procedila mezi zuby.

"Jak to ví Stiles?" usmála se, ale neodpověděla.

Před nemocnicí jsem vystoupila z auta.

"Caroline? Dávej si na ně pozor."

"Na koho?" nechápala jsem.

"Jdou s dýkami."

"S dýkami? Kdo jde s dýkami?"

"No nic...Šla bych s tebou, ale ještě si něco musím zařídit," usmála se znovu, "hodně štěstí."

Nerozuměla jsem tomu. Momentálně jsem ale měla na práci důležitější věci. Poděkovala jsem za odvoz a vešla dovnitř. Všude se rozléhal ten nemocniční pach dezinfekce. Na chodbě byli nějací pacienti, kteří mezi sebou vedli bouřlivé debaty o minulém ragbyovém zápase.

Zastavila jsem se u recepce. "Dobrý den, jsem Caroline Dreaková," oznámila jsem Scottově mámě. Nasměrovala mě k nějakým dveřím. "Je mi líto, ale dovnitř tě pustit nemůžu. Posaď se zatím ke kamarádům." Ke kamarádům?

Na lavičce seděl Stiles, vedle něj Lýdie a Scott. Všichni tři vstali.

"Co se...?"

"Stalo?" doplnil mě Stiles a se Scottem se na sebe podívali.

"Proč jsou tu mí rodiče? A co tu děláte vy?" Do očí se mi znovu vehnaly slzy.

"Něco je přepadlo...asi vlci," odpověděla mi váhavě Lýdie.

"V-vlci? Ale to je hrozný. Jak jsou na tom? Nevíte?"

"Šli jsme se taky projít a uviděli je, byla to náhoda. Ale neboj budou v pořádku...donesu ti kafé, na uklidnění," řekla.

"Ptala jsem se jak jsou na tom."

"To nevíme, ale určitě dobře," řekl Scott.

Posadila jsem se. Čekali tam se mnou skoro hodinu.

"Víte, že tu se mnou nemusíte být..." všichni přikývli, ale seděli dál. Sledovala jsem hodiny na zdi. Tikaly a tikaly. Byl to jediný zvuk, který se tu rozléhal. Začínala jsem být ještě nervóznější. Prsty jsem střidavě ťukala o lavičku. Bylo to k zbláznění.

"Neboj, bude to dobrý," utěšoval mě Stiles a položil mi ruku na rameno. Nejradši bych ho obejmula, abych se tolik nebála, ale na to jsem se až příliš styděla.

Po chvíli vyšli dva doktoři. Jeden se zastavil u nás a podíval se do papírů. "Rodina paní Dreakové?" postavila jsem se.

"Ty jsi Caroline, viď? To byla tvoje máma?"

"Byla? Co myslíte tím byla?" Doktor se zarazil. "Dělali jsme, co se dalo, je mi to líto."

"Co je vám líto? Je...Ona nemůže...nemůže být..." Před očima se mi udělalo temno. Zatočila se mi hlava a zakymácela jsem se. Někdo na mě mluvil. Ale to bylo to poslední, co jsem si pamatovala.

Probudila jsem se. Ležela jsem na nemocniční posteli a v křesle vedle mě seděl Stiles.

"Co-co se stalo?"

"Omdlela jsi," odpověděl mi," jak se cítíš?"

"Docela dobře, já...moc si toho nepamatuju. Jak dlouho jsem byla mimo?"

"Jen pár minut." V ten moment se mi vše vybavilo. "Byl...byl to sen?" vykoktala jsem. "Je maminka v pořádku?" Neodpovídal. Jen se mi díval přímo do očí, ale jako by skrz.

"Ne. Mrzí mě to. Nebyl to sen," odpověděl konečně. Posadila jsem se.

"Ještě nevstávej," upozornil mě.

"Co můj táta?"

"Má jenom nějaká drobná zranění. Bude v pořádku."

"Ale máma...ona...je mrtvá. Je mrtvá." začala jsem brečet. Obličej jsem zabořila do polštáře a jenom brečela. Stiles mě pohladil po zádech. "Tak moc mě to mrzí."