Tenhle rok to bylo nejhorší. Otec me bil tak jednou za hodinu. Jednoho dne, brzo ráno jsem se rozhodla utéct. Vyplizila jsem se z domu. Tak a teď víte můj příběh, me strasti života.
Doběhne ke dveřím a začnu na be bušit. Auto uz je jen 40 metrů ode mně. Náhle někdo otevře. Je to naky kluk, ale přes slzy ho vidím matně. Zora na me. Uz je jen 30 metrů. "Pomoc" zaseptam. On se podívá na auto , které uz je jen 20 metrů daleko. Pak se na me podíval a stáhl me dovnitř. Jak to ze to pochopil? Proletla mi tahle otázka hlavou, ale hned na ni zas zapomenu. Hned jak vejdu dovnitř, spadnu. On zamkne dveře a zabarikaduje okna. Pak me vezme do náruče a položí me na gauč. Byla jsem mu za to vděčná , protože jsem už nebyla schopna jediného kroku. "Neboj se a buď potichu, jo? Ja to zaridim." Rekne klidným hlasem. Ja jen prikyvnu, protože nejsem schopna slova, přes ty všechny slzy, co se se mi derou z očí. Uslyším klapnuti dveří u auta. Pak otec začne bušit na dveře takovou silou, ze je málem vyhodí z pantu. Ten kluk v klidu otevře dveře. Bojím se o něho, aby mu nic otec neudělal. " Co chceš?" Rekne můj zachránce. Otec překvapivě nic neříká. Pokradmu se podívám ke dveřím. Uvidím jak otec na toho kluka zírá. " Uz ji nech na pokoji a nikdy se út tady neukazuj" dodá a otec překvapivě poslechne. Ten kluk zavře dveře a přijde ke me. "Neboj se, uh jsi v bezpečí. Navždy. " spadl mi kámen ze srdce a usla jsem.
