Light at end of tunnel.

1

Nespokojeně jsem si zamnula ruce aby se trochu ohřály. Byla hrozná zima a já musela pěšky přes půlku města abych došla do pitomého debatního kroužku pro nějaký psychouše mezi který mimochodem táta zařadil i mě. Z kapsy jsem vytáhla krabičku s cigaretami a jednu jsem si zapálila. Mým tělem se rozvinulo příjemné teplo nad kterým jsem se jen pousmála. Moje nohy tuto cestu znaly moc dobře a proto jsem ani nemusela složitě nic hledat, vedli mě rovnou k těm skleněným dveřím za nimiž se skrývalo mě dvouhodinové utrpení. Mám 15 minut zpoždění, ale na to už je Alfred zvyklý. Naposledy jsem potáhla z cigarety a udusila ji o zem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se otevřít skleněné dveře.

'Sakra proč to nejde.' zamumlala jsem a naštvaně jsem tlačila do dveří, které jsem nemohla otevřít.

'Myslím, že vchod je vedle.' ozval se vedle mě neznámý hlas. Podívala jsem se na vedlejší dveře kterými právě vycházela starší paní. 

'Aha.' potichu jsem špitla zatímco se černovlasý kluk, jemuž hlas patřil přiblbě usmíval. Nechápu, který blbec zavřel tyto dveře a otevřel jiné. Odsunula jsem je a ovanulo mě příjemné teplo a vůně Alfredových muffinů. Nosí nám je sem každý den. Sundala jsem si svůj kabát a zamířila jsem k místnosti kde se dnes budu dvě hodiny nudit. 

'Dáma první.' ozval se povědomý hlas. Byl to ten kluk před kterým jsem se snažila dostat se sem zavřenými dveřmi. Zadívala jsem se na chvíli do jeho modrých očí. Trhla jsem s sebou a vešla dovnitř.

'Díky' zamumlala jsem a mířila jsem na své obvyklé místo. Ten kluk si sedl na jedno volné místo přímo naproti mě a zíral na mě jak na posvátnou sochu.

'Výborně. Ano. Super. Zdravím Vás tu všechny. Pro začátek si rozdejte muffiny a mezitím se vám představí nový člen.' začal Alfred a s nechutným úsměvem na tváři vyzval k sobě nějakého kluka. 

'Představ se nám prosím.' usmál se na něj Alfred a zastrčil si tričko do kalhot. Říká, že nosí tričko v kalhotách aby mu nebyla zima na záda. Podle mě je prostě buzna.

'Ahoj, já jsem Robin, je mi 19 a kluci ze třídy mě dřív šikanovali, protože jsem byl jiný než oni, začal jsem trpět depresemi a mstít se jim, ale bylo to ještě horší. Nakonec jsme se přestěhovali a já, jako malé dítě jsem se bál ostatních a ubližoval jsem jim, nikomu jsem nevěřil a měl jsem kvůli těm klukům noční můry ve kterých jsem ubližoval sám sobě. Bojuju s tím už 13 let.' prohrábl si vlasy a sednul si.

'Tak, teď se všichni Robinovi představte a pak tu pro vás mám hru pro dvojice.' usmál se Alfred a my jsme všichni museli Robinovi říct proč tu jsme.

'Jsem Anna a trpěla jsem bulimií..'

'Jsem Jack a nějací kluci mě zkopali do bezvědomí a zmláceného hodily do popelnice a díky ranám do hlavy za to trpím..'

Takhle se všichni představovali a pak přišla řada na mě.

'Jsem Scarlett, jako mladší mě holky šikanovali a já kvůli nim začala být anorektičkou, poškozovala jsem se a měla jsem deprese..' řekla jsem a opět se posadila. Ostatní se mezitím představili taky a já jen zírala na moje okopané boty, což mimochodem dělám vždy, když tu jsem. 

'Tak teď prosím utvořte dvojice.' zatleskal Alfred a nadšeně připravoval naši aktivitu, která dle jeho výrazu je hrozně zábavná. Všichni se už spárovali, protože tady se spolu všichni baví. Všichni kromě mě. Já jsem takový ten člen kterého to nezajímá a je tady jen proto, že prostě musí. 

'Budeš se mnou ve dvojici?' ozval se Robinův hlas a já přesunula můj zrak z mých bot do jeho očí.

'Dobře' tiše jsem odvětila a dál se věnovala činnosti, která mě tady jako jediná baví. Zírání do blba. Robin si mezitím ke mě přisunul volnou židli, zíral na mě a čekal jestli s ním začnu trochu komunikovat. Místností se ozývaly hlasy povídajících lidí, smích a sunutí židlí. Já jsem se věnovala mým botám. Robin konečně přišel na to, že s ním konverzaci nezačnu a začal taky zírat na moje boty.

'Takže, v těchto dvojicích budete spolupracovat v dalších dnech a vlastně po celou dobu. Doufám, že jste takto spokojení.' usmál se Alfred a já jsem se chtěla zastřelit na místě. Nechci se s ním kamarádit. Nepotřebuju kamarády, kteří by mě litovali a snažili se mi zlepšit život. Nechci. Dělám to jen proto, že  mám nemocnou maminku. Záleželo mi na tom, aby bylo šťastná a jejím štěstím bylo vědomí, že konečně po dvou letech chodím mezi lidi mého věku. 

Alfred nám přinesl nějaké papíry a my jsme je museli vypracovat, abychom se prý cítily líp. Já jsem se nejlíp cítila s cigaretou, takže bych uvítala, kdybych odsud mohla vypadnout a zapálit si.

'Ehm... Víš tohle?' zeptal se mě rozpačitě Robin a tužkou poklepal na jednu z otázek.

'Jak sis mohl všimnout tak mě to nezajímá' falešně jsem se usmála a podívala se na moje zjizvené ruce.

'Notak, Scar, projev alespoň trochu zájmu. Ty lidi tady jsou aby se vyrovnali se svým osudem a překonali se, seznámily se tu s novými lidmi a byli šťastní.' usmál se. Poprvé co se pořádně usmál. Měl krásný úsměv, ale já jsem s jeho slovy nesouhlasila.

'Ne, všichni jsou tu jen proto, aby se necítily sami, aby si nepřipustily, že se s nimi nikdo nechce bavit, protože se jich bojí. Nechci se seznámit. Nechci se tady vzájemně litovat a už vůbec se s něčím vyrovnávat. Není to o osudu, ale o tom jak nám nějací kreténi zničili život a my se snažíme znovu postavit na nohy. Já jsem nejradši sama chápeš? Jsem tu jen kvůli mámě.' 

'Tak se kvůli ní snaž. Ona tě miluje a snaží se ti pomoct. Chce pro tebe to nejlepší. Víš co? Někam tě vezmu. Někam, kde se můžeš odreagovat a zapomenout na všechno. Povyprávíš mi všechno o tobě a vypovídáš se.' pokusil se o úsměv a dělal, že se znovu chce věnovat otázkám.

'Nechci s tebou někam jet. Nejsem jako ostatní holky, které se pěknému klukovi vypláčou na rameno aby je litoval. Nestojím o lítost. Nechci abys slyšel celý můj příběh a nechci s tebou nikam jet. Chci jít za mámou a být u ní.' naštvanost ve mě jen vřela a já zatnula ruce v pěst až mi zbělaly klouby. On jen nadzvedl obočí a otevřel pusu aby řekl zase něco chytrého. Štve mě.

'Ne Scar, ty se mnou chceš jet, chceš se někomu svěřit a na chvíli vypnout od problémů, chceš od nich utéct a nechat je tady. A já ti chci pomoct. Vidím sice z povrchu holku, kterou nic nezajímá a je za všeho znuděná, ale moc dobře vím, že uvnitř jsi citlivá duše, která touží po klidu, aby z tebe všechno spadlo a mohla sis užívat. Pojedeš prostě se mnou. Bude to super uvidíš.' zase se usmál a já už jsem neměla sílu mu odporovat. Měl naprostou pravdu. Byl jediný, opravdu jediný člověk, který dokázal říct co všechno cítím i když mě vůbec neznal. Jen jsem kývla hlavou. A on se znovu usmál. Mé ruce povolily a já jsem ho sladovala jak píše. Své papíry jsme odevzdali Alfredovi a po přečtení jsme konečně mohli všichni domů.

Okamžitě jsem z kapsy vytáhla mou krabičku s cigaretami a jednu jsem si strčila do úst a zapálila. Robin opakoval moje pohyby a společně jsme šli k jeho autu. Mlčeli jsme, ale tohle ticho bylo příjemné. Následovala jsem ho a když jsme udusily cigarety nasedli jsme do auta a jeli pryč. Napsala jsem mamce krátkou SMS aby se o mě nebála. Dnes mě totiž čeká něco nového.