Light at end of tunnel.

3

Moje krásně sny probudil ostrý hlasitý zvuk. Táta je doma. Slyšela jsem několik ostrých slov a velkou ránu. Něco upustil na zem. Nechtěla jsem, aby na mě zase křičel, aby po mě házel lahve od vodky nebo od piva. Když jednou byl opilý tak přede mě hodil lahev. Rozlítla se na kousky a jeden z těch největších zasáhl moji nohu a i kousek té mamčiné. Byl mimo. Vůbec si neuvědomoval co dělá a neměl nad sebou absolutně žádnou kontrolu. Byl bomba která vybouchla a ničí všechno kolem sebe. Včetně mojí mamky.

'Scarlett!' ozval se jeho hlas přes celý dům. Opatrně jsem sešla ze schodů a bránila jsem se pohledu jeho kaštanových očí. Stál tam jako zombie a  před ním se třpytilo pár střepů a v nich rozlitá tekutina. 

'Ukliď to!' řekl mi a zamířil ke gauči.

'Ne, nejsem tvoje služka, ukliď si to sám.' odsekla jsem.

'Řekl jsem ukliď to!' zvýšil hlas.

'Nebudu po tobě uklízet po každý když se ožereš' 

'Okamžitě to ukliď.' zakřičel a napřahoval se na mě rukou.

'Nechte toho prosím.' ozval se hlas mé maminky. V mým očích blesk strach. Nechci aby jí ublížil. 'Kdo to rozlil ať to uklidí.' rozhodla nakonec a můj otec se sebral a začal uklízet střepy. Snášela jsem ho tady jen proto, že měl mámu rád. Pomáhal jí a aspoň za to jsem mu byla vděčná.

Když uklidil střepy tak odešel, odešel tak rychle jak přišel. Zase bude dlouho pryč. S mamkou jsme si pustily filmy a já jsem jí uvařila oběd. Bylo super s ní trávit čas. Kolem sebe šíří pozitivní energii. Kolem 3. hodiny přišla paní Johnsonová. Je to něco jako chůva mojí mamky. Stará se o ní když tu nejsem. Bydlí hned vedle nás a je tady s námi. Nebýt této paní tak je mamka v nemocnici. Při příchodu jsem ji objala a mířila jsem opět k té budově. Opět do domu podpory. jako psychouš, který už vlastně nikoho nezajímá a v této skupině se má cítit šťastný a skvěle. Vlastně se tam dneska těším. Moje nohy přidali do kroku. Cestou jsem si jako vždycky zapálila cigaretu. 

Už z dálky jsem ho viděla. Seděl na obrubníku před domem a v ruce měl cigaretu. Koukal se do země a na tváři měl neutrální výraz. Jeho tvář se leskla.

'Ahoj.' usmála jsem se. Cukl s sebou a rukou si přejel po tvářích. 

'Ahoj.' špitl tak, že jsem ho skoro neslyšela a přitom neodlepil zrak ze země. Posadila jsem se vedle něj a naposledy jsem potáhla ze své cigarety. Pootočil se kousek ke mě a já jsem poznala, že má na tvářích stopy od slz.

'Děje se něco?' zeptala jsem se starostlivě a snažila se navázat oční kontakt.

'Ne.' jednoslovně mě odbyl a podíval se na své boty.

'Robine, nejsem slepá. Co se děje?' konečně navázal oční kontakt. Byla jsem překvapená. Jeho oči byly lesklé a já v nich poznala bolest. Byl to další pocit, který jsem z něj vyčetla.

'Oni....Oni mě ničí. Nenávidí mě.' zvadl se a přitom nepřerušil náš oční kontakt, který byl snad nejdelší za tu dobu co ho znám.

'Kdo? Kdo tě nenávidí?' vyptávala jsem se.

'Neměj o mě starosti Scar.' řekl mi chladně do očí a vešel do domu. Následovala jsem ho. 

Kdo? Kdo ho ničí? Kdo ho nenávidí? 

Nic. Nic jsem o něm nevěděla. Ani kde bydlí. Pořádně jsem ani neznala jeho příjmení a čekám, že se mi bude svěřovat se svými problémy. Jsem naivní.

Celou dobu mlčel. Neodpovídal na Alfredovi otázky a ignoroval veškerou jeho snahu o rozveselení. Díval se na mě propalujícím pohledem a ani jednou se neusmál. Byl ve svojí bublině do které nikoho nepustil. Celou dobu jsem nad tím přemýšlela. Po dvou hodinách útrpného zíraní do jeho očí jsem konečně mohla na vzduch. 

'Řekni mi co se stalo Robine.' postavila jsem se před něj a nechápavě mu koukala do očí.

'Pojď, odvezu tě domů. Je už tma.' sklopil pohled a odešel do auta. Následovala jsem ho.

Celou cestu bylo ticho. Nikdo nebyl ten kdo promluví jako první možná proto, že každý měl jiné myšlenky a nechtěl je rušit. Snažila jsem se na něj nedívat, ale stejně jsem se několikrát přistihla jak ho pozoruju. On mě nepozoroval. Utápěl se ve svých myšlenkách a odvezl mě domů jen proto, aby mi nemusel všechno vysvětlovat.

'Jsme tady.' promluvil a vystoupil z auta. Z kapsy vytáhl krabičku s cigaretami a jednu si strčil do pusy a zapálil. Taky jsem si zapálila. Chtěla jsem dostat aspoň jednu odpověď.

'Robine..' podívala jsem se mu do očí ' řekni mi co se stalo.' musela jsem se ptát. Měla jsem o něj strach. Teda spíš obavy. On mi neodpověděl a udusil svou cigaretu o chodník.

'Dobrou noc Scarlett.' snažil se o úsměv, ale selhal.

'Robine...' zvýšila jsem trochu hlas. Štípaly mě oči jak se mi do nich hrnuly slzy.

'Scar' přistoupil ke mě o pár kroků blíž 'netrap se tím.' pohladil mě po vlasech a chtěl zase odejít.

'Prosím, nechci se koukat na to jak se trápíš. Mám o tebe strach.' poslední větu jsem zašeptala, ale byla jsem si jistá, že ji slyšel. Otočil se ke mě a jeho obličej ozařovala jen pouliční lampa. Na jeho tváři se zaleskla slza. Nemohla jsem ho takhle vidět. Byl to můj nejlepší kamarád. Snažil se pro mě a teď byl čas mu to oplatit. Objala jsem ho. Objetí mi pevně opětoval a oba jsme nechali slzy volně stékat. 

'Děkuju.' usmál se když jsme se od sebe odtáhli. Taky jsem se musela usmát.

'Dobrou noc Robine.' udělala jsem pár kroků vzad a pomalu jsem odcházela.

'Dobrou noc Scarlett.' usmál se. Upřímně. Nebyl to falešný úsměv. V mém těle se rozproudilo příjemné teplo a já nechala slzy volně stékat. Naposledy jsem se otočila na Robina stojícího u jeho auta. Zamávali jsme si a já s úsměvem a slzami v očích zašla domů. 

Nikdy by mě nenapadlo kolik stránek může takový psychopat mít...  A to jsem zatím poznala jen dvě...