Light at end of tunnel.

4

Nemohla jsem spát. Celou noc jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem o Robinovi a hlavně o sobě. neměla jsem žádné cíle. Můj život závisel jen na navštěvování domu podpory a následného utápění se v myšlenkách. Neměla jsem žádnou budoucnost a byla jsem naprosto odříznutá od všech ostatních. Nikdo se se mnou nebavil. Báli se mě. Byla jsem pro všechny jen psychopat. Mysleli si, že mám skvělý bezstarostný život, že se jen směju a cítím jen radost. Opak byl pravdou. Celé dny jsem seděla doma nebo venku. Přemýšlela jsem nad svým životem. Jak jeho existence visí na vlásku. Nikdo mě tu nepotřebuje a všechno tohle, ten nános přežívám jen kvůli mojí mamce, která je ráda za každou minuty kdy se směju. Nenávidím se. Nenávidím se za to, jak jsem jí ublížila. Já, její jediná dcera jsem ze sebe udělala monstrum, které strávilo 2 roky v blázinci. Zavřená za mřížemi s ostatními co na tom nebyli o moc líp než já.Celý můj život se točil jen kolem smutku a bolesti. Celý byl jen o utrpení, které jsem prožívala jen kvůli dvou krávám co měli nudnej život. Celých 18 let mého života jsem vlastně nezažila adrenalin, byla jsem zavřená doma a utápěla se v depresích nebo si ubližovala. Hádala jsem se s mamkou a toho nejvíc lituju. Toho, že jsem jí neposlouchala, že jsem se nechala ovlivnit a stala jsem se obětí blbých narážek mých vrstevníků.

Všechno to vlastně začalo v 8. třídě na základce. Chodila jsem jako normální holka do školy a snažila jsem se vypadat dobře. Ve třídě se mnou byly dvě namyšlené holky, které měli na práci jen to, jak mi ublížit. Začali mi nadávat, že jsem tlustá a ošklivá a bůh ví co ještě. Já jsem začala hubnout. Měla jsem psychické problémy a noc co noc jsem brečela. Rodiče se mi snažili pomoct, ale otec to nevydržel a začal pít. Začal mě nenávidět, protože miloval moji mamku, kterou to ničilo. Celé dva roky jsem strávila za mřížemi. Řezala jsem se, nejedla jsem, brečela jsem. Nic jiného jsem nedělala. Moje maminka onemocněla a já jsem šla domů. Pokládali mě za vyléčenou, ale já v anorexii lítala zase. Až když mě zasáhl ten střep do nohy jsem si všechno uvědomila a snažila jsem se neopakovat své chyby. Snažila jsem se žít alespoň pro mamku a být tu pro ní. Čas nevrátím, ale můžu se poučit. Do domu podpory se chodím víc zotavovat. Občas mám sice výlevy ze starých vzpomínek a mám z toho deprese, ale už se to často nestává. Jsem označená za psychopata a toho už se nezbavím.

Venku pršelo. Seděla jsem v okně zabalená v dece. Četla jsem svou oblíbenou knihu a pila heřmánkový čaj. Mamka jela s paní Johnsonovou k doktorce, ale já jsem s nimi jet nemohla a musela jsem zůstat doma. Bylo půl čtvrté a já jsem měla vyrážet do domu podpory. Nechtělo se mi v tak nepříznivém počasí jít ven. Chtěla jsem být v teple. Sama. Přemýšlet nad tím Proč?. Nad tím velkým proč, které se snažím vysvětlit si už od včerejšího večera. 

Nakonec jsem přemohla sama sebe a s kapucí na hlavě jsem se vydala na mně již známou cestu, která je už skoro rok mým denním rituálem. Do toho všeho foukal vítr a já jsem měla chuť se prostě na všechno vykašlat. Zase jsem šla pozdě. Jediný důvod proč tam vlastně jsou jeho odpovědi. Záleží mi na tom jak se cítí a chci mu pomoct. Mé myšlenky vyrušilo auto, které jelo přímo vedle mě. Jelo pomalu. Začalo pršet intenzivněji a já jsem usoudila, že suchá do domu fakt nepřijdu. Pořád mě ale děsilo to auto. Přes kapky stékající po skle jsem tam nic neviděla. Jen siluetu člověka. Zatroubil. Zděšením jsem nadskočila a snažila jsem se rozdýchat ten šok. Podívala jsem se do okna a snažila jsem se rozpoznat tvář za ním. Okýnko se pomalu začalo spouštět dolů a já uviděla známé modré oči.

'Musíš mě tam děsit?' sykla jsem na něj místo pozdravu.

'Taky tě rád vidím.' usmál se a já jsem zakývala hlavou. 'Nasedneš konečně?' s úšklebkem na mě zíral. Mně nezbylo nic jiného než ho poslechnout. Do domu podpory bych stejně nepřišla suchá, ale alespoň budu chvíli v teple. 

'Promiň' ozval se jeho chraplavý hlas.

'Za co se omlouváš?' 

'Mám v hlavě černo. Včera jsem se choval hrozně. Omlouvám se.'

'To je v pořádku. Chápu tě.' smutně jsem podotkla. Nechci se ho teď na cokoli ptát. V autě bylo příjemné ticho dokud ho neprolomil jeho hlas.

'Scarlett?' 

'Ano?'

'Jsme kamarádi?' zeptal se tiše. Jeho otázka mě zaskočila.

'No...ehm..Ano. Nejspíš.' vůbec jsem nevěděla co mám říct. 

'Já...nikdy jsem neměl kamaráda. A už vůbec kamarádku. Bojím se abych se nezachoval špatně.'

Čím dál víc mě překvapoval.

'Já jsem měla kamarádku. V 5. třídě.'

'A jak se k sobě chovají kamarádi? Já vůbec nevím jak to funguje.' překvapoval mě. Ne tím, že neměl kamarády. Člověk který se liší moc kamarády nemá. Překvapovalo mě, že se na to ptá.

'No, jde o vzájemnou podporu. O to, že si kryjete záda. Kamarádi si pomáhají. Svěřují se se svými problémy a spolu je řeší. Kamarádi jsou tu ve zlém i v dobrém a vždycky stojí na naší straně.' vyhrkla jsem na jediný nádech.

'A to znamená, že jsem se jako kamarád nezachoval. Promiň.' udivovalo mě to. Udivovalo mě jak může napovrch uzavřený a tajemný kluk být takhle citlivý. V jeho očích byla zranitelnost a obavy. Vůbec jsem ničemu nerozuměla. Byla jsem jako na houpačce. Jednou nahoře a jednou dole. Jeho nálady se měnily víc než počasí a já jsem už ničemu nerozuměla. Jen jsem tam seděla a tupě zírala na Robina jak se mě na něco ptá a já ho nevnímám. Pořád na mě mluví a já sedím v jeho autě, koukám před sebe a nevnímám nic. Jsem tu jen já v černé místnosti s miliony otázek.

'Robine?' zeptala jsem se tiše čímž jsem ho vyrušila z jeho mluvení.

'Ano?'

'Odpovíš mi na moje otázky.' pořád jsem zírala před sebe a očima jsem hypnotizovala strom, který jsem jako první viděla.

'Scarlett, jak sis mohla všimnout, jen tak někomu nevěřím. Jsem uzavřený člověk a nic moc o mě nikdo neví. Mám mnoho stránek a jsem zatraceně náladový. Vím, že na mě máš nejmíň miliony otázek na které si snažíš odpovědět, ale víš, že nikdo jiný kromě mě ti odpovědi nedá. A já ti slibuji, že až přijde ten správný čas, až se budu cítit tak ti řeknu celý svůj příběh. Řeknu ti to, co nikdo neví. Možná mě zase uvidíš brečet, možná se naštveš a odejdeš, ale budeš vědět můj příběh. Nechám tě mě pomalu poznávat. V mém životě je mnoho překvapení o kterých nikdo moc neví. Tobě to všechno chci říct. Jen ještě nevím jak a kdy. Některé věci nerad rozebírám a nerad je připouštím sám sobě. Prosím, vydržíš to, že ano?'

'Ano.' vypustila jsem ze sebe jednoslovnou odpověď a snažila jsem se usmát. Jeho oči se vpíjeli do těch mých a já se cítila bezpečně. Po všech jeho slovech bych se na nic nezmohla. Neposkládala bych dohromady blbou větu a blábolila bych nesmysly.

'To jsem hrozně moc rád.' usmál se. kdybych teď měla utíkat, tak nemůžu. Cítila jsem jak se do mě vlévá teplo z jeho úsměvu. Jak se automaticky usmívám taky když se usmívá on. Ani jsem radši nechtěla vidět, jak blbě u toho vypadám.