Light at end of tunnel.

2

Cesta ubíhala rychle a v autě bylo pořádné dusno.

'Kam vlastně jedeme?' zeptala jsem se konečně a vyrušila jsem tak Robina z velice důležitých myšlenek.

'Nech se překvapit.' podíval se na mě a svým pohybem upoutal mou pozornost na jeho ruce. Měl na nich vyryté různé znaky, které vypadaly jako runy, nebo něco podobného. Taky jsem takové měla, ale na břiše. Jen tak jsem si je tam vyrývala když jsem byla ve vaně. Většinou to byla loga skupin nebo nějakých psychopatických cejchů a znaky a písmena. 

Zastavili jsme na benzínce a oba jsme vytáhli cigarety. Konečně byla příležitost.

'Co to je?' zaptala jsem se a ukázala na jeho vyřezané ornamenty.

'To jsou runy.' usmál se a potáhl z cigarety.

'A proč?' zvedla jsem hlavu abych se podívala do jeho očí. Byla jsem o hodně menší, ale jejich modrá záře by byla vidět na kilometry daleko. Až teď jsem si šimla pár jizev na jeho obličeji když jsem ho skenovala pohledem při čekání odpovědi na mou otázku.

'Líbí se mi. Jen tak někdo je nepřečte.' usmál se na mě a já měla chuť se ho zeptat na jeho jizvy. Bylo tolik otázek co jsem měla, ale z jeho očí jsem nic vyčíst nemohla. Byly jako moře. Jako moře, které má v sobě tolik otázek. Jeho oči byly jako zaplavené vodou a nečešely z nich žádné emoce. Byly prázdné. Zorničky měl stále rozšířené a okolo nich se linul malý proužek modři jeho duhovek. Moje oči byly jiné. Člověk z nich mohl číst jako z knihy. Vždycky když jsem lhala měla jsem to na očích, všechno se skrývalo v mých očích. Já, má bolest, moje obavy, strach, radost, všechno bylo v mých očích. 

'Jdeme?' vyrušil mě jeho hlas z mého přemýšlení. Oba jsme udusily cigarety a šli do auta.

Tak moc jsem chtěla znát odpovědi. Zeptat se ho na všechno, být někdo, komu se může svěřit, ale na sobě jsem to nemohla dát znát. Byla jsem jako ledová královna, chtěla jsem aby ze mě měli respekt a taky jsem všem ukazovala, že o jejich přítomnost nestojím, ale s ním to bylo jiné. Cítila jsem se jinak. Cítila jsem se v bezpečí a dobře, ale tušila jsem, že to je špatně.

'Usměj se na mě taky.' vyrušil mě z přemýšlení a já jsem s sebou nervózně trhla.

'Já se směju.' pousmála jsem se.

'Nesměješ. Za celou dobu ses neusmála. Chceš všem ukázat, že nemáš zájem, ale chceš aby zájem měli. Chceš aby se o tebe zajímali a rozesmávali tě. Vidím to na tobě.' prohrábl si černé vlasy a a já jsem se snažila nepropadnout jeho pohledu. Stejně jsem se mu do těch očí podívala a on se pousmál. V tu chvíli jsem věděla, že poznal mé udivení. Udivení z jeho schopností přečíst každou mou myšlenku, každý můj pocit, nebál se to říct nahlas i přes to, že moc dobře věděl jak mě tím překvapuje. Sebrala jsem v sobě veškeré odhodlání, zasmála jsem se a zakroutila hlavou. On se taky usmíval. 

'Jsme tady.' řekl se zastavením auta a vystoupil. Udělala jsem to samé.

'Pojď.' vzal mě za ruku a já jsem se zachvěla. Byl to příjemný pocit. Bylo to poprvé co jsem se ho dotkla. Teda když nepočítám nechtěný dotyk při otevírání dveří nebo zvedání propisky. 

Robin se zastavil a pustil mou ruku. Nejradši bych ho držela dál, ale to nesmím připustit jemu ani mě. Zvedla jsem pořádně hlavu abych se mohla na celou tu krásu podívat. Stáli jsme před starým městem. Před dávno zapomenutým městem. Byly tu autobusové zastávky bez lidí, domy bez obyvatel, kašny bez vody, trávníky bez jediného narušení člověka, stromy zarostlé břečťanem a neupravené přerostlé keře. Nebyla tu jediná známka života.