Láskyplný teror [ZASTAVENO]

Položíme vám pár otázek ohledně....

Po tom včerejším zážitku jsem celkem vyděšená. Snažím se Jeffovi dovolat ale on se pořád neozývá. Už jsem na cestě k nim domů. Musím to s ním probrat. Docela by mě zajímalo, proč mi nezvedá telefony a proč mě včera táhnul do předměstí. Do předměstí "Salkfritchu". Pořád nevím co to je a docela by mě zajímalo co to je. Jsem téměř před jejich domem. Vtrhnu tam a pořádně mu to vyčtu. Stačí jenom zazvonit. Stisknutím tlačítka zazvoním. Dveře otvírá paní Hallová. Oči má uplakaně rudé a napuchlé, že jí jdou sotva vidět.
"Dobrý den, paní Hallová. Jdu za Jeffem. Včera jsme se měli potkat, ale nepřišel, tak se jdu zeptat či je v pořádku. Jestli jdu v nevhodnou dobu se moc omlouvám. Klidně přijdu jindy..."
Spustila silný pláč. Udělala jsem krok dozadu ale než jsem stihla cokoliv říct na mě začala křičet.
"Jestli je v pořádku?! Z té vaší večerní procházky se nevrátil. Nepůjdeš nikam! Policie tě chce vyslechnout ale nemusíš se ničeho bát. Jenom tě vyšťavní jejich otázky ohledně zmizení. A budou tě vydírat. Však si to užij!"
Paní Hallová mě nikdy neměla moc ráda, ale nikdy tak nevyváděla. Jeff jednou nepřišel dva dny ale byla v klidu. Už si mě bere policie. Já s tím nemám nic společného!
"Jste slečna Williamsová?"
"A-a-ano. Jistě," poněkud jsem se zakoktala. Jsem nervózní.
"Můžete jít prosím s námi? Na malý moment. Položíme vám pár otázek ohledně vašeho přítele."
"Samozřejmě. Jenom napíšu rodičům, že se trochu zdržím."
Už mě vedou do obýváku. Posadili mě na nestabilní židli a dávají přede mě obrovský zavázáný pytel.
"Paní Hallové jsme ho ještě neukázali. Doufáme, že když to ukážeme vám to bude lepší."
Pytel opatrně rozdělali a na velký jídelní stůl pokládají tělo. Silně jsem se nadechla a zaklonila tak, až se mi podlomila židle pod nohama. Tělo mělo zakrytý obličej látkou, ale já věděla kdo to je. Policisti mě postavili na vlastní nohy. Mlčky jsem se chystala stáhnout látku z obličeje ještě modlící se, že to není on. Okamžik pravdy přišel. Sundávám látku.
"Ne! Ne! Neeeee!" kričím a přitom brečím. Můj křik je natolik hlasitý že tam vtrhne i Jeffova matka.
"To je snad vtip!" zařve a spadne pláčíc na zem. Je mi zle. Objímám jeho tělo bez známek života. Plácám ho po tvářích a doufám, že si dělají srandu a on se vzbudí se slovy:"Zase jsem tě napálil, lásko." Pak se mi upřeně zahledí do očí a něžně mě políbí. Policisté do mě něco hučí a pak mě odvádí od těla. Dávají mě do policejního auta a odvezou mě domů. Přes můj pláč nejdou slyšet zprávy z vysílačky. Předají mě vyděšené mamce která neví, co se děje. Všechno jí vysvětlují, ona přikývne a gestem naznačí ať odejdou. Uteču do svého pokoje a zamykám se na dva západy. Sedím na podlaze a pláču. Nemůže to být pravda.
"Zlato, pusť mě dovnitř."
"Ne!"
"No tak. Sandro!"
"Jediný koho tady teď chci je Jeff. Nech mě být! "
Mamka tiše odchází. Asi za deset minut slyším kroky po schodech. Pod dveřmi mám velkou mezeru. Tou mezerou mi máma podává talíř s palačinkami. Sním je a pak talíř opět podstrčím pod dveřmi.
Jdu spát. Pláč neustává. Pustím si můj oblíbený film s Jimem Carreyem.