Láskyplný teror [ZASTAVENO]

Ztracena ve vzpomínkách

"Tak?" špitám.
"Tak co?" pozvedá obočí.
"Kdo jsi?"
"To se..."
"Dozvíš při dalším setkání. Ne! Řekni mi kdo jsi! " naléhám.
"Jsem tvůj starý známý."
Podívám se mu do očí. Jeho velmi soustředěný pohled je nepřehlédnutelný. Skousnu si dolní ret a zapřemýšlím. Starý známý. Hm... Ta slova mi zní v hlavě, až přestávám vnímat okolní svět. Dívám se na bílou zeď, která funguje jako promítací plátno vzpomínek. Vidím tam sebe jako malou holku...počkat...to není vzpomínka...on mě tam fakt někdo promítá jako malou holku! "Musíme se vytratit! Pospěš!" poskočí a už si to mete přes pole. Sotva vstanu tak už vidím toho v masce. Přikrčím se za plot a a rozhlížím se po krajině. Znovu si prohlížím tu zeď. Zaslechnu jeho blízké kroky. Rychle odtrhnu oči od promítání a rozbíhám se na pole. Rány jsou na tom trošku líp, ale neustále štípají, takže mi běh ztěžují. Za sebou slyším ženský výkřik. S tím mužem přede mnou jsme se v jednu stejnou chvíli otočili. Civím na kravaťáka s maskou jak svírá nějakou ženu. Zbystřím. Ztrhne jí pytel, který má přes hlavu. Prudce se nadechnu.
"Mami!"
"Broučku!" křikne máma.
"Okamžitě ji pusť!"
"To by se ti líbilo...jen tak...něco za něco děvenko!" volá po mně kravaťák.
"Co chceš?! Řekni si!"
"Nic mu nenabízej!" okřikuje mě ten starý známý. Já ho však neberu ani při nejmenším vážně a čekám odpověď.
"Tebe," oznamuje mi bez otálení.
Povzdechuji.
"A pustíš ji?"
"Ani neuvažuj o tom, že se tam vrátíš!" křičí přísně.
"To víš, že ji pustím."
Máma kroutí hlavou.
"Dobře," pokorně odpovídám.
"Když ti řeknu kdo jsem...nevrátíš se tam?" volá na mě z druhé strany. Zarazím se a otočím se směrem k němu. "Ty bys mi to řekl?" s údivem k němu pohlížím. Asi fakt moc nechce, ať se vrátím.
"A-ano..."
Střílím po něm pohledem, abych zjistila, jestli to myslí skutečně vážně. Myslí. Co teď? Buď zjistím, kdo je největším svědkem Jeffové vraždy...možná i dokonce vrah! Nebo zachráním mámu. Ale jakou mám skutečnou jistotu, že ji pustí? Vy byste možná měli hned jasno...zachránit mámu a toho chlapa nechat jít. Jenže tady se hraje o moc. Vrátit se zpět a nechat se zabít, nebo zjistit, kdo to je.
"Nemáme moc času," křičí na mě kravaťák. Dívám se na mámu. Jde u ní poznat, že zaostřuje na toho muže za mnou.V jejích očích poznám zajiskření. Zdvihá ruku a ukazuje směrem ke známému. "Jdi s ním!"
Mám co dělat, aby mi nevytryskly slzy, ale nakonec zamávám, rozloučím se a běžím k němu. Pevně mě vezme do náruče a utíká směrem k lesu. Zaslechnu rozhořčené volání chlapa v masce a potom ženský křik. Vyskočím mu z rukou a spatřím, jak tam bičuje moji mámu. Známý mě chytá a utíká co nejdál od nich. Po dobrých patnácti minutách cesty se zastavil. Posadil mě na pařez a vytáhl brašnu.
"Co tam máš?"
"Něco pro tebe." Hledím tašku a čekám, co z ní vytáhne. Vyndává z ní sáček a ze sáčku housku. S houskou i láhev s pitím a k tomu všemu pár mastiček, obvazů a doktorských jehel i s nitěmi. Najedla jsem se, napila a nedočkavě čekala až mi zašije všechny zbylé rány. Soucitně ke mně pohlédl. Zprvu mi dal do ran dezinfekci, poté tam napatlal nějaké mastičky. Přiložil na některé vatu a chvíli čekal. Po asi třech minutách si vzal jehlu s nitěmi a pustil se do práce. Párkrát jsem si všimla jak si odfrkl znechucením. Jeho podrobný komentář o tom co by s mi stalo, kdybych nechala rány ještě chvíli hnisat mě opravdu "velice" uklidňoval. Byla jsem i já v šoku kde všude našel hluboké rány. Po zašití všeho mě nechal chvíli odpočinout. Po deseti minutách začal pochodovat z místa na místo.
"Měli bychom jít. Jsem si jist že nás nenechá jen tak uprchnout. Jistě už je na cestě nebo je dávno tady. Jsme tu asi půlhodiny. Není možné aby přece tvoji mámu týral a mučil a bil a bůh ví co ještě...ještě...asi ti moc nepomáhám...co?" Ušklíbla jsem se a s klidem odpověděla: "Upřímně? Ne."
"Radši pojďme," začal mě přesvědčovat.
"Počkej! Ne tak rychle. Slíbil jsi mi, že mi řekneš kdo jsi." Očividně jsem ho zarazila. Třeba zapomněl on, nebo doufal, že zapomenu já. Nevím na co přesně myslel. Neunikl mi jeho neochotný pohled."Řeknu ti to někde jinde...musíme se pohnout." Přikývla jsem, protože šlo poznat, že je skutečně nervózní.Čekala nás asi hodina cesty nekonečným lesem, až jsme došli k potoku. Posadil mě na kámen. Začal mě opatrně okolo ran polévat vodou. Vždy, když se voda dostala do nohy, jsem se záchvěla a tiše vypískla. Když seděl a nic nedělal jsem se ho zeptala, kdo teda je. "Jak to myslíš? " Vrhla jsem po něm přísný pohled. Pousmál se a jednou větou mi to vysvětlil.
"Jsem tvůj otec."
"Nehraj si na hvězdný války." Nebrala jsem jeho slova ani při nejmenším vážně.
"Já to myslím vážně. Nejsem žádnej Darth Vader nebo jak se to jmenuje." Trošku jsem nad jeho slovy zapřemýšlela, ale potom jsem si z toho začala dělat srandu. "Já jsem tvůj otec!" říkala jsem chraplákem a přitom pozorovala jak může puknout vzteky. Že by si fakt nedělal srandu. Měl štíhlé lícní kosti jako já...na chlapa možná až moc štíhlé...ale to je asi tak všechno co jsme měli společného. Obrátil oči v sloup a vytratil se za stromy.
"Počkej! To byla sranda. Kam jdeš?!" Nechal mě tam. Zmizel a já tam seděla sama. Kdyby přišel kravaťák tak si mě odnese a on to ani nepostřehne.
"Zlatíčko? Jdu si pro tebe, ju?" Jeho hlas bych snad ani nerozpoznala, kdyby neřekl to ju. Kravaťák si pro mě jde. Kam sakra zmizel ten chlap, kvůli kterému tu vlastně jsem? Rozklepala jsem se a začala prudce dýchat. Jako by se všechny rány rozbolely a já je neměla nikdy zašité. Už jsem si představovala jak mě popadne a zbije mě až ke smrti. Náhle se přiřítil Známy a začal mě zvedat. Chtěla jsem se omluvit nebo tak něco, ale přiložil si prsty k rtům aby mi naznačil, že mám mlčet. Chtěla jsem zakašlat, ale slušně jsem tomu vzdorovala. Šli jsme bez promluvení další hodinu. Mávnutím ruky jsem mu dala najevo, že si myslím, že odešel. Zavrtěl hlavou a šli jsme dál. Byla jsem skutečně unavená. Koho by taky dvě hodiny cesty neunavili... Začala se mi motat hlava a já viděla před očima čím dál větší tmu. Než jsem nějak stačila dát najevo, že je mi zle, bylo pozdě. Nevěděla jsem o sobě. Jenom jsem postřehla jak se ptá, co mi je, a potom jenom tma a černo. Tady pár sekund bylo černo. Potom jakkby se mi navrátil pohled. Jenže...já nebyla v současnosti. Bloudila jsem minulostí. Viděla jsem sebe jako malou nevinnou holku co skáče do kaluží a potom se krcit při pohledu na rozzlobenou mámu. Uklidňoval ji můj táta. Bože...on vypadá... to není možné. Fakt vypadá jako Známý. Štíhlé lícní kosti a smaragdově zelené oči. Jr to on...je to můj otec. Co to? Má v ruce kufr. Ale neodjíždí do programu na ochranu svědků. Ten odjezd si pamatuju, ale je šokující, že jsem ho v reálu nepoznala hned. Kam jede? Dává mámě pusu a mě mile políbí na čelo. Zachichotám se a mávám. Asi jsem v té době věděla kam míří, ale teď si to skutečně nevybavuju. Najednou jako by lup a já byla jinde. Ležela jsem v posteli a koukala se na pohádku. Ano... měla jsem televizi v pokojku.
"Broučku...musíš do školy." Máma vešla do pokoje a začala mi odhrnovat deku.
"Ještě ne! Je mi pořád tak nějak špatně," zalhala jsem. Máma zavrtěla hlavou a vypla mi televizi. "Ne!" vykřikla jsem a skočila po ovladači. Mohla jsem mít tak 7. Vešel do pokoje táta a s úsměvem vzal maminku kolrm ramen. "Je pátek...má smysl aby šla do školy?" Pohlédla jsem toužebně na mámu a potom děkovně na tátu. Mámě se to očividně nelíbilo, ale nakonec se na mě rozpačitě podívala a řekla: "Fajn...ale budeš ležet!" Odešla z pokoje a já jsem šťastně vrhla otci do náruče. Uložil mě do postele a já mu tentokrát viděla mnohem lépe do obličeje. Jizva na víčku. Vidím jizvu na víčku. Podle toho si ověřím, jestli si ze mě nedělal srandu.

Milí čtenáři mé knihy,
Asi po dvou týdnech...možná i více týdnech...je u další kapitola. Bohužel. Snažila jsem se vydávat ale zkrátka nebyl čas. Snažila jsem se psát co to šlo, ale bylo to těžké. Čas od času jsem psala kousek i v hodinách. Včera večer jsem si udělala čas a dopsala tuhle kapitolu. Je trochu delší než obvykle tak snad se líbila.
~RossieStories~