Láskyplný teror [ZASTAVENO]

Uvězněna v realitě

Jsem tu uvězněna a svázána lany, které mi škrtí zápěstí. Prohlížím si své tělo. Legíny mám proděravělé a břicho celé od krve. Tílko je tak rudé, že jde sotva vidět jeho černo-bílí vzor. Bolí mě hlava a cítím, jak mě v ní neustále štípe. První emoce se mě zmocňují. "Pomoc!!! Prosím! "
Slyším nějaké kroky. Zmlknu a zavřu oči. Zvědavost mi však nedá pokoj a otvírám oči. Přede mnou stojí muž v černém obleku s červenou kravatou a psychopatickou maskou přes hlavu. Je to ta maska, co měl ten psychouš v masakru motorovou pilou. Upřeně se mi dívá do očí.
"K-k-k-kdo jst-t-t-te" vzlykajíc se ptám. Dívá se na mě.
"Tvá noční můra."
"Ale, ale... ale proč já? "
"Protože ty jsi ta pravá."
Nechápavě jsem vyzdvihla obočí.
On se jenom otočil,  třískl dveřmi a uzamkl je. Oknem na mě zamával a vytratil se v keřích za šumu listí.  Chvilku čekám ale nevydržím zticha a tak vyhledávám pomoc.
"Pomoc! Pomoc! Pomozte mi někdo! Haló! Prosím!"
Takhle křičím asi další tři minuty. Po volání do prázdna to vzdávám. Je mi na nic. Zatočí se mi hlava a zase to černo. Ta tma. Ta pronikavá tma. Zároveň je to můj únik z reality. Probouzím se zase na té židli. "Aaaaaa!" vykřikuji, protože přede mnou ten muž dřepí a dívá se mi do obličeje. 
"Sluší ti to když spíš," pronesl a pohladil mě po vlasech. Odvrátila jsem hlavu na důkaz vzdoru.
"Necukej...nepomáhá ti to," prohlásil. Silně jsem cukla hlavou... "Neposlušná," podotkl.
Vyšel ven z chaty a než jsem se stačila nadechnou byl zpět se sklenicí vody. Nabízí mi ji ale já pohrdavě odmítám. "Tady odmítání netoleruji," poví, násilím mi otevře pusu a chrstne mi do ní vodu. Polknu. Musím uznat, že po těch několika hodinách mám fakt žízeň. "To by ti mohlo stačit."
Přikývnu, protože si skutečně z celého srdce přeji aby odešel. Pousměje se a odejde. Chci zase usnout. Chci omdlít. Chci se probudit. Doufám že je to jenom zlý sen.... Když už jsem tak byla u těch hodin Jak dlouho tu už jsem? Přichází. Musím s ním nějak komunikovat. "Máš nějaké speciální přání, lásko?"
Překvapuje mě, že mi říká lásko. To je jako z hororu. "A-ano."  Udiveně se na mě podíval. 
"Kolik je a jak dlouho tu jsem?"
"Inu, jsi tu přesně," podíval se na hodinky "5 hodin a 32 minut." Pohlédla jsem mu do tváře. Spíše do masky. "Netvař se tak utrápeně. Jsi přece s tím koho miluješ," pronesl a zasmál se.
"Kdo jste? Prosím," žadoním o vysvětlení. 
"Proč mi vykáš? Jsem tvá láska, tvůj miláček," řekl  a pohladil mě po tváři. Cítím slzu stékající po líci.
"Prosím, pusť mě a já se vymluvím. Nikomu nic neřeknu. Ne!"
"To by bylo až moc jednoduché. Své lásky se jen tak nevzdám. Ne!" 
"Ale já vás...teda tě... neznám. Neznám tvůj hlas, tvou postavu. Jestli mě miluješ tak jak já můžu milovat tebe? Vězníš mě tu. Ubližuješ mi. Jsem vysílená. Jenom říct tohle bylo vysilující! Kdo k sakru jsi?!"
Podíval se mi do tváře, sarkasticky se zasmál, vstal a dal se na odchod. Ve dveřích se otočil a řekl:
"Každý pár má svá tajemství. Jenže já vím o tobě všechno. Takže ten tajemný tu musím být já."
Cože?! Jak o mě může vědět všechno, když já nevím nic o něm. Počkat.... já už jsem tu pět hodin. To znamená, že když jsem ve 2 vyšla a venku očividně zapadá slunce je... půl osmý?! Máma se zblázní strachem. Bože, pomoz mi! Chci ať mi někdo pomůže ale nechci, aby ublížil někomu dalšímu. Musím se odsud dostat sama. A začnu s tím hned. Nehodlám čekat na to, jak mě tu znásilní a dobije k smrti. Doufám, že mě tu v noci nechá o samotě. Au. Ta rána na hlavě nehorázně bolí. O břichu ani nemluvím, natož o mých odkrvených rukou. Je mi fakt na nic. Není divu, když mě někdo vězní. Připadám si jak v tom filmu TEROR nebo v tom mým oblíbeným seriálu STALKER. Dokonce i v jako v PRETTY LITTLE LIARS. Všechno je špatně. Tohle se nemělo stát. Fakt ne. Ne ne.... ne ne. Jo! Ten provaz nebyl pořádně zavázán a povolil. Teď si rozvážu nohy a jdu na útěk. Ach. Pokulhávám. Vypadám fakt příšerně. Nabírám síly a už utíkám. Když vyběhnu ze dveří a hledám únikovou cest zašumí keř a "kravaťák" s maskou se náhle vynoří. Tělo mi ztuhne a srdce se rychle a silně rozbuší. Místo toho abych začala utíkat tam stojím a dívám se mu do masky. Popadá mě panika, strčím do něj a vyběhnu na ulici. Tohle není ulice kterou znám. Všechny domy jsou tu rozbourané a a  prolezlé plísní. Ulice je to dlouhá a jsem tu u nějakého lesa. Les. Ale les, který je nejblíž našemu měst, je až v...ne...ne...to ne...já jsem až za vesnicí. Vesnice je opravdu bezejmená vesnice. Jsou v ní divní lidé, kteří nikomu neřekli jak se vesnice jmenuje. Rozbíhám ke konci ulice. Na druhou stranu od toho domu a lesa. Když už jsem u konce a zatáčím mě někdo chytá za rameno.  Stáhne mě zpátky do ulice a dává mi ránu opaskem přes břicho a pak zadek. Takovou bolest nevydržím. Podlomí se mi kolena a padám k zemi. Je to zase ten stejný muž. Ze země mě bere do náruče a nese mě zpět.
"Zlobivý holčičky mám moc rád."
Pokládá mě na zem v té stejné chatě jako předtím. 
"No tak. Tohle od tebe nebylo moc milé, ani vstřícné. Ale jak už jsem říkal. Zlobivý holčičky mám moc rád. A ty jsi byla od jak živa taková malá rebelka. Proto se mi líbíš. Inu, dnes ti to ještě prominu bez nějakých velkých následků. Přeci jenom. Varování bys měla dostat. Takže, patnáct ran opaskem a utáhneme lana. A budu zamykat na více západů. Ale, protože tě miluju z celého svého srdce, dostaneš ode mě na noc deku. Ať mi nezmrzneš, lásko...ju?" 
Pokorně jsem přikývla. On se vytratil a zamkl na šest západů. Rány opaskem snad přežiji ,ale ty lana. Už tak mi škrtila zápěstí a to nebyla pořádně svázaná. Uběhlo asi patnáct minut a je zpět. V ruce má opasek a lano, přes rameno fialovou, huňatou deku. Párkrát mě opaskem přetáhl, svázal mě lany a přikryl dekou. Lítostně se na mě podíval a zase odešel. Vrátil se s červenou taškou. Vytáhl z ní několik obvazů. Obmotal mi rány na rukou a poté mi začal ošetřovat břicho.
"Co-co-c-co to tu děláš?" ptám se nechápavě.
"Má princezna mi nesmí umřít na infekci z neošetřených ran." 
Mlčky jsem pozorovala s jakou lehkostí mi dává do ran dezinfekci a jak je obmotává obvazy. 
Pohladil mě po vlasech a všiml si hluboké rány v hlavě. Pousmál se a vytratil se se slovy: "Hned  jsem zpět. Ránu ošetříme a ty budeš žít spokojeněji, ju?" 
Přikývnu. To ju už řekl podruhé. Kde jsem to jenom slyšela. To ne. To snad ne! Ju mi Jeff napsal před týdnem. Den před jeho smrtí. V pátek. Co když to nepsal Jeff? Co když to byl tady tenhle chlap v obleku s maskou. Co když tenhle muž zabil Jeffa? Asi bych si neměla vykládat nahlas sama se sebou. Přichází. "Já jsem Jeffa nezabil."  Jak mu to mám asi tak věřit?
"Tak kdo teda?" 
"Nezbil ho nikdo."
"Cože?! Jak že ho nezabil nikdo? Byla to snad sebevražda?!"
"Tvůj kamarád není mrtvý."
"Není ani nebyl to můj kamarád.Byl to můj přítel! Můj partner!"
"Miláčku, když se ti vytratil ze života nám aspoň nebrání v naší cestě k dokonalému páru."
"Jenže já tě nemiluju! Jsi jako totální magor!" nedokážu zdržet své pocity.
"Nebuď na mě hnusná. Každé zamilované páry se občas hádají. To patří k životu."
"Ale my nejsme pár! Ani nevím jak se do pr...do pekla jmenuješ!"
"Nekřič lásko. Já tě pořád miluji. A nech mě ti obvázat tu ránu."
Na hlavu my dal nějakou vatu a taky ji obvázal. Potom Na všechno položil led a ten taky připevnil.
Musím říct, že se mi fakt ulevuje, protože mě všechno tolik nebolí. Zastavil krvácení. Musela jsem mít pořádnou ztrátu krve. Opravdu je mi líp. Podává mi nějaký prášek. Nechci jíst jeho prášky. Otráví mě.
Násilím mi otevře pusu, hodí mi do ní prášek a chrstne mi do ní zase vodu. Polknu. Je to obyčejný PARALEN. Od bolesti mi vždycky pomáhá. Ale jak to může vědět? Jak o mě vlastně může vědět všechno? Venku už je tma. Se slovy na dobrou noc se odplahočí ven a zamkne. Začínám plakat. Snažím se potichu aby nepřišel. Proč si vybral zrovna mě? On musí mít něco společného z Jeffem.
Zase jde sem. Ať mi dá aspoň chvilku pokoj! 
"Jenom jsem tě chtěl ujistit o jedné věci. Nejsi uvězněná v teroru. Jsi uvězněna v realitě. Dobrou noc."