Láskyplný teror [ZASTAVENO]

Daddy?

Otevřela jsem oči... "Sakra!" zaklela jsem a rozhlédla se po plesnivé místnosti. "Pozdě," řekl a neodpustil si úšklebek Známý.  "Co tu děláš ty?" divila jsem se. 
"Já?"
"Kdo jiný?! Jak tě sem dostal?"
"Ty si myslíš, že jsem tu nedobrovolně?" zasmál se.
"Kdo by tady taky dobrovolně byl..." zamumlala jsem.
"Vzal jen tebe...já jsem šel za tebou ať se tu nebojíš."
"To je od tebe moc milé...hele...mám nápad!"
"Ty a nápad? No... vykládej," zase se zasmál a čekal na mou odpověď.
"Co kdybys mě odvázal a my bychom odešli?"
"Zajímavý návrh...promyslím to," řekl a odešel.
"Počkej! Kam jdeš?" má ozvěna se rozléhala po chatě. Chvíli jsem seděla a snažila se vzdorovat lanu. Bohužel to nešlo. "Princezna se vzbudila?" ozval se povědomý hlas. Samozřejmě to byl kravaťák. Myslela jsem, že jsem už v klidu. Byla jsem smířená se smrtí, tak bych měla být ráda za každou chvilku života. V ten moment se mi však udělalo příšerně zle a celá jsem se roztřásla. Proč si se mnou Známý vlastně tak hrál? Mohla jsem být s mámou, ale místo toho jsem mu věřila a stejně umřu. Přišel kravaťák a pohlédl mi do očí.

"Pověz mi, lásko...kdo byl ten pán co si tě vzal s sebou?" Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, co mám říct. 
"To byl..."
"Kdo? Tak kdo?!" zařval na celou místnost. Lekla jsem se ho a znejistila.
"By....Byl....by-by-byl to můj...no...o-o...otec," koktala jsem a vylekaně jsem sklopila hlavu.
"Otec?! Ty máš otce? Ty nejsi otec!" zařval směrem ke dveřím.
"Ale jsem..." vynořil se Známý.
"Jak jsi mi jenom mohl neříct, že jsi otcem? A dokonce jejím?!"
"Nemělo by to dobré následky."
"Ty s ním spolupracuješ? Jak jsi mi to mohl udělat?!" vkročila jsem rozhořčeně do jejich debaty.
"Tak si to neber. Nemohla jsi to vědět," utišoval mě kravaťák.
"Jak jsi mi to mohl udělat?" vzlykavě jsem se ptala.
"Já ti chtěl jenom po...."
"Mě nezajímá co jsi mi chtěl! Sotva se odsud dostanu tak vás oba zažaluju! Mohla jsem být s mámou a neztrácet s tebou čas. Co je vlastně s mojí mámou?!"
"Jsem v pořádku," zaslechla jsem mámin hlas.
"Mami kde jsi?" křikla jsem.
"Mlč!" okřikl ji kravaťák.
"Ne! Nezmlknu! Co je moc to je moc!" zase jsem ji slyšela.
"Já s ní souhlasím. Zašlo to moc daleko. Musel jsem ji zašívat i rány jak jsi to přehnal."
"Já nic nechápu! Co se tady děje?!" křičela jsem.
"Jsem tvůj otec. A nenechám tě trpět!" Odešel a za malý moment se vrátil s pytlem.
"Co to je?" ptala jsem se. Byla jsem víc v klidu, ale přesto pořád vyděšená. Rozbalil pytel.
"Mami!" Z pytle čouhala mámina hlava.
"Pomoz jí ven," řekl Známý kravaťákovi, který jak vycvičený přihopsal a vytáhl svázanou mámu ven. Našla jsem mámu...co víc si přát? Ale nechápu proč takhle.

"Co se tu do pekla děje?!" křičela jsem naplno.
"Zlato, nekřič prosím...bolí mě hlava," řekla máma.
"Zlato ,nekřič...nepomáhá to," ozval se kravaťák z pozadí. Snad poprvé mě ani trochu nezajímal.
"Co s tím máte vy dva společného?!" zařvala jsem ještě víc než předtím a vyrvala se ze spárů lan. Ukázala jsem na mámu a Známého.
"Miláčku...." řekl Známý.
"Co ty mi máš co říkat miláčku?!" zakřičela jsem.
"Jsem tvůj otec!" ohradil se.
"Kdybys byl můj otec, tak tohle nedopustíš!" stála jsem si za svým.
"Ale no tak..." kravaťák se zkusil pustit s námi do debaty, ale já ho nepustila ani na vteřinu ke slovu.
"Ty se do toho nepleť! Co s tím máš společného mami?!" rozzuřeně jsem křičela.
"Nic! Šla jsem tě hledat a když jsem tě našla tak mě zbil a svázal."
"Kdo?!" byla jsem k neutišení.
"On!" máma hlavou ukázala na Známého.
"Ty?! Já tě nesnáším!" zařvala jsem. Najednou jako bych zapomněla na mámu a na všechny rány. I na mámu. Měla jsme toho dost a začala jsem utíkat. Kravaťák mě zastavil. Podívala jsem mu do masky, ze které jsem viděla jenom oči. Měl je zavřené. Co jsem však viděla mě znepokojilo natolik, že jsem se zastavila. Byla to jizva na víčku.