Láskyplný teror [ZASTAVENO]

Pravda bolí

Jsem vzhůru. Vidím bílý strop. Zmůžu se maximálně na to, pohnout hlavou. Pomalým pohybem, směrem doleva, se podívám na člověka, sedícího vedle mě.
"Mami!" křiknu na toho, který vypadá stejně jako má matka.
"Sandro, zlatíčko!" křikne osoba a jsem si již stoprocentně jistá, že je to máma.
Padnu jí okolo krku a pevně ji stisknu. Oči se mi zaplní slzami. Nechci ji pustit. Poznávám že jsem v nemocnici, když naráz...bum! "Vstávej dokud tu není!"
Facka, kterou mi osoba vpálila přímo do obličeje, se teprve rozléhá.
"Au! Co blbneš? Kde to jsem?!" křičím naléhavě a mám chuť mu vrazit nazpět.
"Kde bys byla? Tam jak vždycky! Na chvíli si odskočil a nezavázal mi dostatečně lana. Rozvázal jsem je. I ty jsi rozvázaná. Musíme si pohnout a zmizet dřív, než se vrátí. Pospěš!"
Teprve teď mi dojde, kde jsem. Ta nemocnice a máma. Byl to jenom sen. Už mě postavil na nohy a dívá se pootevřenými dveřmi, kde je. Gestem mi naznačí, že sebou mám pohnout a jít. Stisknu si tvář a rozběhnu se k němu. "Tiše..." Hluboce se mu podívám do očí a pokusím se vyčíst, kdo to je. Odpověď však nemám, neboť prudce trhne hlavou, chytí mě za ruku a běží po nekonečné ulici. Když si všimne mých ran a vidí, že nemůžu dál běžet, vezme mě do náruče. Po pár vteřinách zastaví a běží zpět k chatě. "Proč jdeme zpět?" ptám se bezradně. "Už jde. Viděl jsem jeho stín." Hází mě na židli a lehce mi přiváže lana. Přiloží si ukazováček ke rtům na znak ticha a proskočí oknem do lesa.
"Neodcházej!" křičím ublíženě. Rozrazí se dveře a v nich stojí chlap s maskou.
"Co je zla...zlato, kde je?!" vyjekne a ukáže prstem na jeho židli
"Ne-ne-nevím. Byl tu, pak tam a najednou tu nebyl," pohupuji hlavou, abych ukázala směry. Naschvál ukazuji špatně, aby ho nenašel.Přikývne a rozběhne se na druhou stranu, než jsem ukazovala. Proskočí oknem a já slyším vzdalující se kroky. Rozvážu lana a utíkám ven z chaty. Nevidí mě. Ani já nevidím jeho. Mám příležitost. Jsem na konci ulice. Běžím na druhou stranu od lesa. Přede mnou se rozprostírají široká pole a za nimi pár domů. Proběhnu vysokou kukuřicí, která je tak vysoká, že mě nemohl zahlédnout...dále probíhám polem s řepou a už jsem u domů. Začnu na dveře horlivě bušit a když vtrhnu dovnitř, spatřím 3 svázané lidi. Těla mají dobitá podobně jako já, ruce svázané lepící páskou. Z venku vypadají domy hezky, ale uvnitř jsou to stejné chatrče jako ty, ve kterých jsem doposud byla. "Kdo jsi?!" křikne žena a rozbíha se ke svázanému dítěti. "Já jsem byla unesena a zbita...pomozte mi!" žadoním s uplakanýma očima.
Muž, který má mimochodem taky svázané ruce, vstane a přistoupí ke mně. Poolknu slinu a pomalu ustoupím. Ten chlap natáhl své dlouhé ruce a dveře zavřel. Naklonil se mi k obličeji s zašeptal mi do ucha: "Ty jsi z VIP?" Nechápavě zavrtím hlavou a ptám se, co to je. "VIP je elita. Ti co mají nejlepší servis. Věžní je támhle nahoře u lesa. Jsou tam prý krásné chatky a je o ně nejlépe postaráno. Tedy...v rámci možností." Podívám se muži do obličeje a ustoupím o krok vzad.
"Vás taky unesl?!" zbrkle vyjeknu a popadnu dech.
"Ano. A nekřič tak! Nebo přijde!" okřikne mě a zacpe mi pusu.
Dávají mi šanci říct kdo jsem. Všechno jim vyklopím. I o tom že "VIP" je horší než to jejich. S údivem na tváři poslouchají můj příběh. Oni povykládají o jejich vesnici. Jak je tam všechny vězní a jsou tam asi 4 kompletní rodiny po dvou až čtyřech členech. Vlastně....došlo mi, že vesnice je ta Vesnice...bezejmená vesnice Vesnice, do které je zakázáno chodit...ty jo...proto lidi z vesnice o ní nemluví...on je vydírá! Tak toto je masakr...byla jsem naštvaná a zároveň vyděšená. V jeden okamžik mě vyrušilu horlivé bouchání na dveře.
"To je on. Schovej se! Nejlíp čekej na správný moment a potom vyskoč oknem! "
Než jsem stačila cokoliv namítnout se rozrazily dveře a ten muž mě z toho okna strčil. Prostě mě jednoduše strčil. Proplížila jsem se ke dveřím a vidím toho co mě unesl. Rozhazuje rukama a pokřikuje na ty tři nevinné lidi. Zrázu vidím jak ukazují na druhou stranu, než jsem a po pár sekundách na mě žena mávne ať se vytratím. Muž se nenápadně sklonil a zašeptal mi do ucha : "Jestli se odtud dostaneš, řekni o nás prosím policii. Prosím..."
Přikrývnu, usměju se a vytrácím se v zahradách jiných domů. Domů je tu málo, ale ulice je nekonečná. Když se blížím k poslednímu domu, pociťuji dotek na mém pasu a jak mě někdo zahazuje za chatku. Tenhke povit znám, takže nemám ani nutkání pištět. Otočím hlavou a podívám sr na muže. Je to ten muž, se kterým jsem se viděla v den Jeffovi smrti. Pozdravím s úlevou, když zaslechnu jeho hlas. Zakřičím:
"To ty jsi mě unesl?! Ty idiote! Já-já...já...ty...ty...t-t-o ty jsi zabil Jeffa? Ne! Ne a ještě jednou NE! To není možný."
Brečím a snažím se mu vytrhnout z náručí. On mě však jenom políbí a pustí mě....nechápu....co je?!