Láskyplný teror [ZASTAVENO]

Jsem ztracena

Po dlouhé době se mi stalo, že bych neměla žádný sen. Věcně mám sny divoké bez konců. Dneska byla jenom tma. Pořád vidím před očima to tělo. Leží na tom stole a... a leží. Nehýbe se. Ten Jeff co mě dokázal vždy rozveselit a nevydržel chvilku v klidu je pryč. Jeho bledé tváře jsou zmrzlé a jeho vždy tak roztomilý nos je menší, fialový a ledový. Pamatuji si jak jsme se smáli u našeho oblíbeného filmu. Leželi jsme u mě na posteli. Byla tam nejvtipnější scénka z celého filmu. Já se hlasitě zasmála. Jeff mi pohlédl upřeně do očí a naprosto vážně bez vtipu prohlásil: "Ještě jsem nepotkal holku s tak krásným a upřímným úsměvem." Nejistě jsem odvrátila pohled, namotala si pramínek vlasů okolo prstu a pousmála se. Jemně mě chytil pod bradou a vznešeně mě políbil na čelo. To bylo naše třetí rande. S Jeffem spolu chodíme 3 roky. Vlastně chodili. Dnes bych se měla bavit s policisty. No ne že bych na to měla zrovna náladu. Dělají ten výslech tak brzy kvůli prvním emocím. V ten okamžik totiž řekne člověk úplně všechno co má na srdci, nebo ho zmanipulují aby měl na srdci to, co potřebují. Aspoň si to myslím. Na hodinách psychologie většinou velký pozor nedávám. Mé emoce už jsou nějak tak uklidněné. Přes noc se to nějak odleželo a věřím, že teď bude vyrovnávání s tím faktem, že je Jeff mr... že odešel, o něco málo lehčí. Asi bych se měla bavit s mámou. Moje máma Jeffa zbožňovala. Byl slušný, zdvořilý a velkorysý. Mamčino srovnávání s tím, že navždy zmizel, nebude tak lehké. Je to první kluk, kterého mi schválila. Tátu nemám. Mámu opustil když mi bylo 8. Fúha... osm let žiju bez táty. Zajímalo by mě jak dopadl. Vždycky mi od něj chodívali dopisy z dovolených, ale poslední tři roky o něm není ani zmíňka. Jako otec byl dobrý ale jako manžel...nechat manželku s malou osmiletou dcerou není moc chytré. Máma mi říkala, že jsem moc malá na to, abych to pochopila. Jenže já jsem to na osm let chápala až moc dobře. Tatínek potkal nějakou....to je jedno...a protože si chtěl užít se na mámu vykašlal. Bylo to sprostý. Ale když mi bylo zhruba patnáct mi to máma vysvětlila.
"Víš, Sandro. Je ti už patnáct tak ti to řeknu. Tvůj otec je v programu na ochranu svědků a tak se musel vytratit ze světa. Vystupuje pod novým jménem a aby bylo jeho ukrývání věrohodnější, posílá nám falešné dopisy přes všechny své kamarády aby si mysleli, že je s námi stále v kontaktu. Bohužel, kvůli tomuto jsme v částečném ohrožení. Proto jsou všude po domě kamery. Aby se nám nic nestalo. " Já osobně v tom až do teď nevidím žádnou logiku. Táta je ale to poslední na co teď chci myslet. Půjdu za mámou.
"Zlatíčko!" vykřikuje a vrhá se mi okolo krku. Pevně ji stisknu.
"Mami..." začínám vzlykat. S mamkou si vykládáme. Musím na vzduch. Musím to nějak uzavřít. Musím vědět co se mu stalo. Pak budu klidně spát. Dneska to nějak zvládnu. Půjdu k tomu výslechu a zítra něco vymyslím.

Po včerejším výslechu jsem na prášky. Je mi zle a v noci jsem nespala. Řekli mi kde nalezli jeho tělo a předběžné výsledky pátrání. Předtím se ptali na pár otázek ať nejsem zmanipulovaná fakty. Vypátrali, že jeho smrt byla stoprocentně vražda.To je znepokojivé. Kdo by ho chtěl zabít?! Ale nejhorší je na tom místo nalezení. Našli ho za chatou. Popsali ji stejně jako tu, za kterou mě hodil ten chlápek. Mám nápad. Vím, jak se zbavit pocitu viny. Vrátím se tam. Za tu chatu. Jakmile jsem přišla domů jsem mámě všechno řekla takže se jenom vytratím. Na dveře lepím papírek (post-it nálepku) a jdu. Už jsem skoro tam. Vidím dům pana Fritche. Mám jediný cíl. Zjistit 3 věci. Kdo zabil Jeffa, co se mu stalo a taky... co je to předměstí Salkfirtchu. Slyším nějaký divný šum.
"Haló? Kdo je tam?!"
Šumění neustává. Zrychlujji krok když najednou.... Někdo mě chytá za rameno a švihne mnou o zem. Můj výkřik se rozlehne po krajině. Popadnu se za hlavu a ucítím krvavou ránu. Pociťuji několik nepříjemných ran do břicha a poté silný kop. Dále mě překvapuje opravdu silná rána do hlavy. Už vidím jenom černo. Jsem uvězněna ve svých snech a vzpomínkách.

Probouzím se uprostřed nějakého rozbitého, starého a strašidelného domu. Jsou tu jen neprosklená a občas rozbitá okna. Po zdech se rozléhá nechutná plíseň. Na zemi se válí různé harampádí. Mám sto chutí brečet bolestí a řvát rozhořčením. Jenže, nezmůžu se na to abych pohnula prstem, natož křičet vztekem a vyjadřovat emoce. Jsem zoufalá a nevím co bude dál. Jediné na co teď myslím je... smrt...

Drazí čtenáři této knihy. Kapitolu jsem ukončila v tak napínavý moment, když nikdo pořádně neví co se děje. Udělala jsem to proto, ať se máte na co po svátcích těšit. Dám si menší pauzu abych nabrala co nejvíce nápadů. Já totiž nepíšu kapitolu naráz, ale postupně během týdne. Během svátků tedy nebude nic moc vycházet. Za tohle čekáním vám ale můžu říct, že se máte na co těšit. Hned v následujících kapitolách na vás čeká velký zvrat. Tak šťastné a veselé!
(Vaše názory nebo odhady co se stane pište do komentářů...každopádně nezapomeňte dát VOTE!)
~RossieStories~