Tajemství prokletého domu

7. Život za život

Bolí mě hlava. Doprčic co se to stalo. Otevřela jsem oči. Ale buď tu je taková tma, nebo si jenom vědomě myslím že sem ty oči otevřela.

„Chris? Tome?! Jste tu?” tohle jsem spíš zašeptala než řekla nahlas. Vím ale jistě že ležím na zemi. Poznám to podle toho že je studená a tvrdá.
Zase mě ovanul ten smrad.
Opatrně jsem se posadila. Hlava se mi totiž dost motala. Mám hlavu jako kus střepu. „Chris!! Tome!!” zaječela jsem. Hlava se mi trochu uklidnila. Moje oči si ale na tmu nezvykli. Je tu příšerná tma. Začala jsem sahat okolo sebe abych něco nahmatala. Nic. Vypadá to jako kdyby tu nebyli žádné stěny. Fakt divný.
„šchšchššš” ozvalo se nějaké šustění. Lekla jsem se. Otočila jsem se po zvuku ale ten zvuk se zase ozval z druhý strany.
„Tak a dost. Okamžitě toho nechte. Nebojím se vás!” Tak teď sem se fakt nebála. Byla jsem naštvaná.

„TO BYS ALE MĚLA” odpovědělo cosi.
„Přišla jsem tak jak jste mi řekli. Přišla jsem zachránit Chris a mýho bratra Toma.”
„NA TO UŽ JE ALE POZDĚ. MĚLA SI PŘIJÍT DŘÍV. MUHEHEHEHE.”
ďábelský SMÍCH. Počkat. Ten smích. „počkat to vy jste z toho mýho snu? To vy jste ti co změnili mojí kámošku na démona.? To je váš smích.”
Nic se neozvalo. „Tak jste nebo ne.” To už jsem vážně zakřičela. Vážně mi dochází trpělivost.
„Am.....” Chris? Chris je tady? „Am.... ” po čtyřech jsem se vydala za hlasem. „Am.....” zní to jako Chris. Ale ne ta Chris kterou znám. Něco se jí stalo.
Docupitala jsem k ní. Myslím že ležela. Neviděla jsem co jí je. „Chris,jsem u tebe. Jsem tady.” Vzala jsem si Chrisiinu hlavu a položila jsem si jí na klín.
Chris dýchala přerývaně.
„VYBER SI. RODINA NEBO PŘÁTELSTVÍ.”
Řekl onen hlas. Nechápala jsem otázku.
„Neroz....” blik, blik, blikblikblik, blik. Místnost zalilo světlo. Když si moje oči přivykli na světlo, zjistila jsem že sedím v malé místnosti. Na klíně mi leží Chris a přerývaně oddechuje. Je znát že už jí dochází síly. Kousek ode mě leží Tom a taky oddechuje jako kdyby se mu nedostávalo dost kyslíku. Opatrně jsem položila Chrisiinu hlavu zpátky na podlahu a docupitla jsem k Tomovi. „Tome... Tome.. Bráško slyšíš mě? Jsem u tebe.” Tom trošičku pootevřel oči a trochu se usmál. Ale pak mu úsměv klesnul a on jen přerývaně dýchal.
Opatrně jsem mu položila hlavu na zem a zvedla jsem se z podlahy.
„Co mám udělat, abych je zachránila. Udělám všechno. Jen je nechte žít.”
„PRAVIDLA JSOU JASNÝ. BUĎ NECHÁŠ ZEMŘÍT RODINU NEBO NECHÁŠ ZEMŘÍT PŘÁTELE.”
Proč je rozhodnutí vždycky tak těžké.
„Co to obnáší?”
„KDYŽ NECHÁŠ ZEMŘÍT RODINU. OSTATNÍ ZAPOMENOU JAKO KDYBY NIKDY NEEXISTOVAL. JEN TY TO BUDEŠ MÍT V SRDCI A NIKDY SE TOHO NEZBAVÍŠ. KDYŽ NECHÁŠ ZEMŘÍT PŘÍTELÉ TY JEDINÁ ZAPOMENEŠ JAKO BY NIKDY NEEXISTOVAL A OSTATNÍM TO ZŮSTANE V SRDCÍCH. VYBER SI SPRÁVNĚ.”
Jak jsem si asi měla vybrat? Chris je moje kamarádka a Tom je můj bratr.
„A když se nerozhodnu ani pro jednoho?” zeptala jsem se.
„MUSÍŠ SE PRO JEDNOHO ROZHODNOUT. JESTLI TO NEUDĚLÁŠ TY, UDĚLÁME TO MY.”
Tak to už je moc. Rozbrečela jsem se. Ne ze smutku ale ze zoufalství. Koho si mám vybrat? Je to strašně složitý.
„MOMOCHODEM, ČAS MÁŠ DO 5:55.ROZHODNI SE RYCHLE. MÁŠ JENOM 20:MINUT.”
To už jsem se rozbrečela hodně.
V hlavě se mi začaly vybavovat vzpomínky na Toma. Pak na Chris. Nemohla jsem si vybrat. Nešlo to.

„5:55 ČAS VYPRŠEL. VYBRALA SIS?” Zeptal se mě onen hlas.
Zklamaně jsem sklonila hlavu a přikývla.
„Chris.... Vybrala jsem si...... Chris.” odpověděla jsem do ticha. Zobrečela jsem se. Mezi slzami jsem se podívala na Chris. Její tělo leželo nehybně na zemi. Rozbrečela jsem se. „Promiň Chris. Já musela. Rodina je důležitá. Snad se někdy uvidíme v příštím životě.”