Upírka Rose

První lov

Probudila jsem se v nějaké místnosti. Jediné co tady je , jsou čtyři šedivé vlhké stěny, já a židle ke které jsem spoutaná. Co to má být?

,,Ahoj, jak sis všimla, jsi mim vězněm. Chtěl jsem se jen najíst, ale nakonec jsem tě změnil. Budeš připoutaná dokud se přeměna nedokončí. Je mi to líto ale musí to tak být. Však brzy na to přijdeš. Pak tě něco málo naučím a potom... " Ušklíbl se ,, pak uvidíš. " A odešel... To mě tu jako nechá?

Najednou přišla bolest. Hazela jsem sebou a křičela. Přeběhl mi celý život před očima.

Když to skončilo. Přišel. ,,Zvedni se!" jsem připoutaná sakra! Jen jsem se pokusila a hned jsem provaz roztrhla. Páni.
,,Jdem!" Poslechla jsem ho a šla za ním.

Po dlouhé cestě jsme byli na místě. Stáli jsme tam, kde jsem přišla o život a byl mi dán nový. Všude byla krev a nějaké ty střepy. A pak... Prasklina v zemi. Páni, to musela být teda fakt šlupka. On přinesl dva lidi. Leželi před námi a kouleli na nás očima. Tázavě jsem se na něho podívala.
,, Musíš se najíst. Ukážu ti to ." A zakousl se do krku jednoho z těch lidí. Napodobila jsem ho. Jen jak jsem se přilepila nemohla jsem se odtrhnout. Krev. Sála jsem a sála.

Zvedla jsem se a podívala se na to. Co jsem to provedla? Jsem zrůda!
,,Jdu pryč!"
,,Ne, to teda nejdeš!"
,,Jo jdu!" Křikla jsem naposled a rozběhla se pryč. Překvapilo mě jak běžím rychle...

Už se rozedňovalo a já zpomalila. Mimochodem jmenuju se Rosallie, ale všichni mi říkají Rose. Mám dlouhé černé vlasy. Je mi 17let. A to mi teď bude asi hodně dlouho.

Šla jsem zrovna lesem a uprostřed tohohle lesa, byl krásný obrovský a moderní dům. Zastavila jsem se a v duchu řekla WOW! Najednou z něho někdo vyšel. Někam běžel. Rychle, moc rychle, jako já! Třeba je ten někdo upír.

Rozběhla jsem se ke dveřím toho domů a zazvonila jsem. Ke dveřím přišla žena, měla dlouhé bronzové vlasy, takové zlatavé oči, dokonalou postavu a nádherné bílé zuby.
"Dobrý den, nerada ruším, ale viděla jsem odtud se někoho rozběhnout neobvyklé rychle. Jste upíři?" Zeptala jsem se ohromnou rychlostí, kdyby byla člověk (což si myslím že těžko) tak aby to neslyšela. Usmála se na mě a řekla:
"Ach, ano! Koukám že ty taky. A že jsi novorozená. Máš vůbec kam jít?" Byla jsem tak šťastná že to řekla!
,,Ne" Řekla jsem smutně."
A nechceš zůstat tady?" Nemohla jsem uvěřit že to řekla, to bylo tak skvělé!
,,Ano moc ráda!" Malém jsem se zbláznila.

Je tady další, snad se líbí...