Vzdálená láska - L.S. (CZ) ✓

1. kapitola

Naše přátelství s Harrym bylo dlouhé a pevné. Když jsem se nad tím zpětně zamyslel, zjistil jsem, že za posledních několik let nebylo dne, kdybychom se spolu neviděli, nebo si náš den aspoň neosvěžili společným telefonátem. Byli jsme na sebe tak zvyklí, že jsem jej pomalu bral jako bratra, nikoliv jako pouhého kamaráda - byť nejlepšího.

Někteří lidé mohli pouto mezi námi považovat za zvláštní a nevhodné pro dva chlapce, ale my za něj byli rádi. Věděli jsme, že tu pro nás ten druhý vždycky bude, že máme člověka, který by nás neodsoudil ani tehdy, když bychom se přiznali k několikanásobné vraždě - to možná trochu přeháním, ale pouze chci říct, že naše vzájemná tolerance a respekt neměly mezí. Mnohdy jsme tomu, co nás propojovalo, nerozuměli ani my dva. 

Cítili jsme to však každým coulem našich těl i duší. Bylo tedy samozřejmé, že pro nás Harryho odjezd na vysokou bude zkouškou. Velkou zkouškou, která nám ukáže, jak moc jsme hodni vlastnit ono kouzelné pouto. Jestli bude ještě pevnější či se roztrhne vedví, je jen a jen na nás. A já věděl, že mi velmi záleží na tom, abychom ho udrželi. Nemínil jsem o Harryho přijít. V žádném slova smyslu. Na to mi byl příliš cenný. Často jsem se přistihl, jak ho v mysli srovnávám se Stanem a jak se pozastavuji nad tím, že mnohem více mých myšlenek v dobách osamění je věnováno mému nejlepšímu kamarádovi. Neměl by být můj přítel na prvním místě?

Později jsem se však vnitřně přesvědčoval o tom, že je to takhle absolutně normální, vzhledem k nastalé situaci. S Harrym jsem se znal od dob, kdy ještě ani jeden z nás neuměl číst ani psát. Společně bok po boku jsme strávili téměř patnáct let našich životů. Společně jsme přečkali období, ve kterém jsme si mysleli, že nám nikdo kromě toho druhého nerozumí. Období, ve kterém jsme zkoušeli kdejaké věci. Období, kdy jsme poprvé pocítili sílu první lásky. Období, ve kterém jsme se postupně měnili z mladých kluků do dospělých mužů.

Stana jsem potkal teprve před několika dny. Sice jsem už od našeho prvního společného rozhovoru měl pocit, že ho znám roky, možná snad i dokonce déle než Harryho, ale to nic neměnilo na tom, že skutečnost byla mnohem jiná. A teď, po necelém týdnu našeho společného soužití pod jednou střechou, jsem poprvé pocítil první pochyby o tom, zdali mé rozhodnutí o společném bytě nebylo moc unáhlené.

Kdykoliv jsem během posledních několika dní trávil svůj čas se Stanem, podivoval jsem se nad tím, ke komu jsem se to nastěhoval. V mnoha okamžicích jsem ho nepoznával, avšak mé růžové zamilované brýle, jež hrdě seděly na mém nose, mi nedovolovaly zaregistrovat nebezpečí, do kterého jsem se bezhlavě hrnul. Byl jsem naivní, když jsem věřil, že láska na první pohled může fungovat? Lze se do někoho doopravdy zamilovat bez toho, aniž bychom věděli, kým ve skutečnosti je, jaké je srdce a jaká je jeho mysl? Já si tehdy myslel, že ano.

***

Drobný brunet něco rozmrzelého zamumlal a převrátil se v posteli na druhý bok. Zamotal se do bílých peřin a měl v plánu nerušeně pokračovat ve svém spánku, avšak třísknutí vchodových dveří mu to nedovolilo. Se zamručením nadzvedl hlavu a rukou poslepu zašmátral na noční stolek pro mobil, který následně rozsvítil a podíval se na hodiny. Když zjistil, že je půl třetí ráno, mrzutě sebou plácl zpět do peřin a na několik sekund se zadíval nahoru, kde se nacházel strop. Pak se vyšvihl do sedu a spustil nohy dolů z postele. Bosými chodidly se dotkl studené země a ze svého klína odhodil bíle povlečenou peřinu.

„Lou?! L-Lou!" zakřičel chraplavý hlas značící opilost přes celý byt. „Už jsem... do-doma!" Opilecké škytnutí na konci jen podtrhlo celou Louisovu představu o tom, jak musí být Stan opět ztřískaný. Od té doby, co spolu bydlí, je to už potřetí, a to spolu stejnou střechu nesdílí ani týden.

Vzhledem k tomu, že Stan dělá svoji práci většinou doma, může si dovolit chodit do klubu klidně i přes týden. Louis ani pořádně nevěděl, co byl zapíjet dneska, protože jak si stihl ve dvou předchozích případech všimnout, Stan je schopný alkoholem oslavovat i to, že se ráno probudil.

„To vím, i kdybych nechtěl," zabručel si Louis sám pro sebe. Rukou si frustrovaně prohrábl své oříškové rozčepýřené vlasy a s tichým ťapkáním bosých noh se vydal pryč z ložnice. Na rozdíl od svého přítele musí brzo ráno vstávat a jít do práce, kterou se mu podařilo sehnat jen několik bloků odtud, a to v podstatě jen díky Harrymu.

Louis totiž pracuje v pekárně, kam kudrnatý chodil téměř celou střední na sobotní brigády. Sice nemá k pečení žádný vztah a doma při vaření je schopný spálit cokoliv, ale naštěstí s ním měla šéfová slitování a nechala ho pracovat u kasy a jako obsluhu zákazníků, kteří si své pečivo vychutnají i s kávou či čajem přímo v prodejně. Když je nejhůř a musí jít pomáhat dozadu do výrobny, tak maximálně zdobí nově vzniklé pečivo nebo pečivo, a je rád za to, že vůbec nějakou práci sehnal.

Brunet mírně zrychlil znavený krok, když z chodby zaslechl duté třísknutí skla spojené s dopadem vázy na linoleovou zem. Lehce zaklel nad vidinou toho, jak bude muset uprostřed noci uklízet skleněné střepy. Když otevřel dveře na chodbu, naskytl se mu pohled na jeho přítele, kterého pod paží držel jeden z jeho kamarádů. Louis ho viděl jen jednou a to tehdy, když je Stan seznámil. Pokud si Louis dobře pamatoval, jmenoval se Nick a byl to v podstatě stejný kalič jako Stan - i když podle toho, co nyní viděl před sebou, Nick vydržel o něco víc.

„Sorry, Lewisi. Trochu to přehnal," ušklíbl se na Louise druhý z mladíků a sundal si Stanovu ruku ze svého ramene. Mírně se přitom zakymácel. Pak do Stana mírně drkl a ten s opileckým chichotáním přistál na Louisovi, který měl co dělat, aby tíhu druhého těla ustál.

„Lou, prdelko, chyběl jsem ti?" zasmál se Stan do ohbí brunetova krku, za který se věšel rukama.

Louis to beze slova přešel, načež hodil po Nickovi neutrální pohled. „Díky," kývl hlavou. „Ale už bys měl taky jít."

Nick se mírně zamračil, pak se však nemotorně otočil a vyšel ze dveří. „Tak se tu měj, Lewisi!" zasmál se a hlasitě zabouchl vstupní dveře od bytu.

„Tak pojď, půjdeme si lehnout," zamumlal Louis ke Stanovi, kterému se mezitím podařilo usnout na jednom z přítelových ramen. Když se ten dal do pohybu, jen něco zamručel, načež začal neochotně klást jednu nohu přes druhou. Než však stačili odejít ze vstupní chodby, mohl Louis slyšet křik jedné z jejich sousedek - postarší paní, která nenáviděla každého, kdo se vymykal jakýmkoliv jejím představám. Jakmile vycítila sebemenší možnost k tomu, aby někoho mohla seřvat, neváhala ani minutu. 

„Chuligáni!" uslyšel Louis ještě její ječivý hlas, než následovalo zabouchnutí dveří. Hlučnější, než byla ta dvě předchozí, která měly na svědomí vchodové dveře od Stanova bytu.

Dobře tedy, jsem tu s další částí! ;) I když jsem stále stejně nervózní jako u prologu. :D Asi bude chvilku trvat, než psaní Larryho pořádně dostanu pod kůži, ale mějte prosím pochopení pro mé rozhozené nervíky. Celkově jsem člověk, který se se změnami vyrovnává těžko a pomalu. Trvá mi dlouho, než novým věcem přijdu na chuť, ale nakonec jsem schopná si je i oblíbit. ;)

Makkakonka