Vzdálená láska - L.S. (CZ) ✓

13. kapitola

Cítil, jak mu Louisovy slzy máčejí tričko, ale nehleděl na to. Tiché vzlyky, které modrooký občas vydal, mu trhaly srdce a nutily ho, aby ho k sobě tiskl nejvíc, jak to šlo. „Ššš, no tak, Lou-Lou, už je dobře," mumlal mu tiše do vlasů blízko ucha a konejšil ho v náruči houpavým pohybem ze strany na stranu jako malé dítě. Odezvy se mu dlouho nedostávalo.

Jakmile se Louis trochu uklidnil, zvednul své uplakané oči k Harryho tváři. Když spatřil tenký pramínek krve stékající kudrnatému ze spodního rtu, pod tíhou pocítěné viny zkousnul ten svůj a jeho oči opět zvodnatěly o něco více. Opatrně krev setřel svým prstem a donutil Harryho krátce syknout.

„Bolí to moc?" řekl Louis, hlas na pomezí šepotu a tiché mluvy, stažený obavami a proviněním, lehce ochraptělý do pláče. Krátce sklopil pohled, než se opět zadíval Harrymu do očí.

„Teď už ne," pousmál se kudrnatý, snažíc se svou odpovědí odlehčit situaci a donutit Louise se aspoň trochu usmát, což se mu částečně povedlo. Z brunetových očí zmizely i poslední stopy po slzách a jeho pláč nyní připomínala jen zarudlá barva bělma s víčky a slepené řasy.

„Promiň mi to," zašeptal Louis a opět se stulil Harrymu do náruče. Kudrnatý na to nic neřekl, jen Louise pohladil po tváři a usmál se na něj, jak jen mu to poraněný ret dovoloval. Ani jeden z nich si nevšímal Stanleyho s Jakem.

„Lou?" jemně oslovil bruneta Harry. Odpovědí mu bylo slabé zamručení. „Běž si zabalit to nejnutnější, vypadneme odsud. Vezmu tě k nám." Vstřícnost v jeho hlase nerozkazovala, byla vlastně jen pouhopouhou prosbou a nabídkou, od které ovšem Harry neočekával odmítnutí. Teď už ne.

Brunet se mu lehce vyvlékl z náruče a lehce kývl. Neměl chuť odporovat a vlastně ani nechtěl. Momentálně zde už nechtěl strávit ani minutu a nepochyboval, že je to jistojistě i Stanovo přání. Už ho tu nebude chtít vidět, už ne. Při odchodu prsty obmotal kolem Harryho zápěstí. Pohledem žadonil o to, aby jej následoval, a kudrnatý byl rozhodnut tak učinit ještě dříve, než jej o to Louis slovně požádal.

„Pomůžeš mi?" drobně se uculil a nejistě se ohlédl přes rameno, aby na okamžik spočinul pohledem na Stanovi.

„Samozřejmě," usmál se mile kudrnatý a tiše Louise následoval.

***

„Ukaž, pomůžu ti," zamumlal Harry, když viděl, jak se Louis snaží přehodit si přes rameno další cestovní tašku. S lehkým smíchem mu ji sebral z rukou a hodil si ji na rameno sám. „Půjdeme?" zeptal se Louise tiše. Ačkoliv se to brunet snažil nedávat najevo, Harry věděl, že po celou dobu balení uvnitř opět brečel. Když na toto místo přicházel, určitě si nemyslel, že nakonec vše skončí zrovna takto.

Louis se nejistě rozhlédl po místnosti a v hlavě si odškrtával pomyslný seznam toho, co všechno si sbalil. Některé nepotřebné věci tu Stanovi nechal, ať si s nimi dělá, co chce. Buďto je zužitkuje, nebo vyhodí. Bylo mu to jedno.

„Půjdeme," přikývnul a věnoval kudrnatému drobný úsměv. Společně vyšli z ložnice, kde se právě teď nacházeli a rozešli se bytem pryč. Nevěděli, kde se právě teď nachází Stan a oběma to vlastně bylo jedno. Hluk z kuchyně, který k nim dolehl, když se obouvali a Louis narychlo ještě strkal do jedné z tašek zbylé páry bot z botníku, jim napověděl. Nakonec brunet z kapsy vylovil klíčenku a sundal z ní dva z klíčů. Jeden ode dveří Stanova bytu, druhý od hlavního vchodu do budovy.

***

Vzhledem k tomu, že Harry za Louisem došel pěšky, museli teď oba chlapci po svých. Harry nejprve navrhoval, že si zavolají taxi, aby se nemuseli tahat s taškami, ale pak se s Louisem nakonec shodli na tom, že jim menší procházka neuškodí. Navíc k domu Harryho rodičů to nebylo nijak daleko, nanejvýš čtvrt hodiny pěšky.

Šli tiše vedle sebe po chodníku osvětlovaném pouličními lampami. Harry se již několikrát nachytal, jak s obavami Louise pozoruje a přemítá, zdali s ním má zapříst rozhovor, nebo jestli nebude lepší raději mlčet a nechal brunetka přemýšlet. Pravděpodobně si to teď potřebuje všechno přebrat a urovnat v hlavě.

„Proč to muselo takhle skončit?" ozval se po chvílí modrooký zadumaným hlasem a lehce si povzdechl. Neočekával od Harryho odpověď, byla to řečnická otázka člověka se zhrzeným srdcem.

„Doufám, že nelituješ toho, že jsi ho opustil a jsi tu teď se mnou?" nadhodil zelenooký.

„Ne..." vydechl Louis a pousmál se. „Stejně bych si nakonec vybral tebe..." Odmlčel se a uchechtl se. Přišlo mu naprosto trapné a postavené na hlavu, že někdy byť jen na okamžik pochyboval o tom, komu dá nakonec přednost. Harry měl být jasná volba už od začátku. Ovšem zamilované srdce toužilo po ukojení své lásky, a tak bylo ochotno rozhodnout se pro něco, čemu by rozum nikdy přednost nedal.

Harry se odlehčeně zasmál, aby se Louis necítil blbě. „Jsem poctěn," ušklíbl se a mrkl na bruneta, načež udělal vtipnou grimasu.

„Blbečku..." zamumlal Louis, ale lhal by, kdyby řekl, že mu Harryho poznámka nevyvolala úsměv na tváři. Smutně si povzdechl. „Jen prosím neříkej, že jsi mi to říkal..." krátce zakroutil hlavou a shrnul si jeden z neposedných pramenů oříškových vlasů za ucho.

Kudrnatý stěží zadržel úsměv. ‚Ale měl jsem pravdu,' neodpustil si v duchu poznámku.

***

Harry potichu odemknul hlavní dveře od domu, ve kterém vyrůstal.

„Jak to vlastně chceš vysvětlit vašim?" hlesl šeptem Louis a tázavě se na svého kamaráda zadíval. „Najednou se tu opět objevím a ještě k tomu s tímhle vším," mávnul rukou nad svými taškami.

Harry flegmaticky pokrčil rameny, jako by to měl již dávno vymyšlené. „Promluvím si s nimi, vykreslím jim to nejdůležitější, co potřebují vědět a zakážu jim to před tebou rozebírat," řekl, jako by to byla věc, kterou dělá denně.

„Hazz..." zaúpěl Louis. „Co když jim to bude vadit?" zamumlal tiše.

„Nebude, uvidíš, že ne," pohladil ho kudrnatý po tváři a usmál se na něj. „Kde je můj pokoj, víš. Běž nahoru, já za chvilku přijdu za tebou. Musíš být unavený. Má postel je ti plně k dispozici," mrkl na něj a byl rád za úsměv, který se na brunetově tváři objevil.