Vzdálená láska - L.S. (CZ) ✓

Epilog

„Počkej, opatrně," zasmál se Harry a nadále vedl Louise dovnitř bytu, který jim vybral. Po několika společných rozhovorech se oba shodli na tom, že budou bydlet spolu. Zpočátku se snažili svá rozhodnutí opodstatnit především finanční výhodností, která z toho pro ně plynula, ale nakonec si přiznali, že tak učinili hlavně jeden kvůli druhému.

Hledání společného domova jim od Louisova odchodu od Stana zabralo něco přes dva týdny. Ty brunet trávil stále ve Spojeném království, kde se po velkém přemlouvání nakonec rozhodl zůstat u Harryho rodičů. Bylo mu to ale velmi trapné, takže byl nyní rád, když se kudrnáčovi podařilo najít jim vyhovující byt, což byl vlastně také důvod, proč dnes dopoledne přiletěl Louis do USA.

Harry ho nyní lehce tlačil před sebou, svýma rukama mu zakrýval oči a dával pozor na to, kam Louis šlape. Rozhodl se, že brunetovi prohlídku bytu trochu osvěží překvapením. Sám byl ze svého úlovku nadšený, a kdyby záleželo jen na něm, byt by hned bral. Nebyl sice plně vybavený, ale nechybělo zde nic zásadního. Spíše jen drobnosti, které by nebyl problém někde v supermarketu sehnat. Nic, bez čeho by se nedalo žít. Věřil, že se byt zalíbí i Louisovi.

„Pozor, bude tu práh," upozornil bruneta.

„Dobře," zasmál se zvonivě Louis a na tváři se mu objevil široký úsměv. Díky Harrymu se v průběhu posledních dnů smál pořád. Přestože opět byli každý na jiném kontinentu, jelikož se Harry musel vrátit do školy, dalo by se říci, že spolu trávili každou volnou chvíli. Jejich mobily každý den přijaly a odeslaly nespočet zpráv a jejich kredity rapidně klesaly pod dlouhými telefonáty, kterými si krátili den. Večer se pro ně stalo dennodenní rutinou společné volání přes Skype. Louis by lhal, kdyby tvrdil, že mu Harry nezačal přirůstat k srdci ještě více, než tomu bylo doteď.

Vše, co pro něj dělal, a že toho byla spousta, nutilo bruneta pochybovat o tom, že je pro něj Harry stále jen nejlepším kamarádem. Právě kudrnatý mu pomohl vzpamatovat se z rozchodu, který pro něj vůbec nebyl lehký. Ačkoliv si uvědomoval, že chodit se Stanem byla blbost, trvalo mu pěkných pár dní, než na něj úplně zapomněl. Daroval mu své srdce, a když o něj přišel, nemohl se z toho vzpamatovat ze dne na den. Nyní však věděl, že to byl pořádný omyl.

„Ještě kousek," uslyšel Harryho chraplavý hlas blízko svého ucha. Následně se trochu polekal, když za sebou uslyšel ještě jedny kroky navíc. Škubl hlavou, když se chtěl otočit za novým zvukem.

„To je v pořádku," uklidnil ho kudrnatý a zkontroloval, jestli stále svýma rukama překrývá Louisovy oči, nebo jestli se díky brunetově pohnutí nějaký kousek modré nepodíval na svět.

Harry si za uplynulé týdny až bolestivě uvědomoval, jak moc se jeho city k Louisovi změnily. Zamiloval se do něj. Dost možná jej miloval dlouhé měsíce, aniž by si to uvědomoval. Až díky odloučení pochopil, co k němu vlastně cítí. Po Louisově rozchodu se chtěl chytit své šance, měl příležitost. Přesto mu v tom něco bránilo. Držel se zpátky. Nechtěl jej ranit, chtěl mu dát prostor k vyléčení zlomeného srdce.

Sice pro bruneta dělal první poslední, a to většinou ze svého vlastního rozhodnutí, bez žádosti z Louisovy strany, ale ještě se neodhodlal jejich přátelství podrobit zkoušce tím, že by se svému kamarádovi přiznal. Věděl však, že jestli nyní bude s Louisem bydlet a bude ho mít stále na blízku, už to v sobě asi dlouho neudrží. Navíc... dost možná už byl pravý čas, jelikož Stan byl pro Louise minulostí.

„To je jen Barrington, chlápek z realitky," zašeptal brunetovi do ucha tak, aby ho zhruba třicetiletý muž za nimi nemohl slyšet, a tiše se uchechtl.

„Aha," vydechl Louis a sám sobě se zasmál, když si vzpomněl, jak ho mužova přítomnost polekala.

„Tak jsme tady," řekl už pak kudrnatý normálně nahlas. „Připraven podívat se?" zeptal se Louise a ruce stále nechával na jeho očích.

Brunet se zahihňal. „Ano..." uchechtl se. Zvedl své vlastní dlaně a překryl nimi ty Harryho. Lehce je stiskl a pak si je sám sundal z očí a nechal své paže klesnout podél těla, stále drže Harryho dlaně ve svých. Pomalu otevíral zavřená víčka, připraven odhalit krásu bytu, kterým byl zelenooký tak unesen.

„Páni..." unikl mu tiše ze rtů, když se rozkoukal a pohled mu spočinul na obýváku spojeným s kuchyňským koutem. Vše moderně zařízené, sladěné do oranžova s bílými a fialovými prvky. Jedna stěna byla tvořená menší cihelnou zdí po celé délce, nad kterou pak bylo už jen jedno velké okno. Nebyla to celá prosklená stěna, jako tomu bývá, ale přesto to vypadalo nádherně. Některé vybavení zde už od pohledu chybělo, ale šlo jen o drobnosti, takže to Louis ihned vypustil z hlavy. Nevědomky měl pusu pootevřenou do malého o, očima fascinovaně skenoval každé zákoutí bytu. Ani si nevšiml, kdy pustil Harryho ruce ze svých.

„Hazz... to je... nádhera," otočil se s dojatým úsměvem na svého kamaráda. „Ale... tohle musí stát majlant," trochu posmutněl a zahleděl se do mechových očí nad sebou.

„Je možná trošku dražší, Lou, ale stále pod cenou. Majitel se ho potřebuje rychle zbavit, proto za něj požaduje míň, než by měl. Proto jsem chtěl, abychom se na něj podívali tak brzo. Než nám ho někdo vyfoukne," vysvětlil mu a očima krátce spočinul na muži postávajícímu, s lehkým úsměvem na rtech a rukama hluboko v kapsách drahých kalhot, mezi dveřmi. „Běž se podívat na ten výhled," pobídl bruneta a trochu jej popostrčil, když na něj Louis stále jen oddaně zíral.

Pomalým krokem jej následoval, až se nakonec zastavil těsně za brunetem, jenž si s malými jiskřičkami v očích prohlížel část města, která odtud byla vidět. Když se na něj Louis otočil, oči mu zářily a leskly se v nich slzy dojetí. „Opravdu to může být naše?" zeptal se tiše a v koutku duše si uvědomoval, že nyní zní, jako kdyby s Harrym byli takoví ti typičtí novomanželé, kteří konečně sehnali byt pro sebe a své dítě, které by během několika týdnů očekávali.

„Ano," zasmál se lehce Harry a potěšeně zkoumal Louisovu nadšenou tvář, na které se s jeho slovy objevil oddaný pohled. Na to se mu brunet sám od sebe schoulil v náruči a očima nepřestával sledovat stavby venku. Harry následoval jeho příkladu.

Po chvíli na sobě ucítil Louisův pohled. Sklopil své oči dolů, aby se mohly setkat s jinými, modrými v barvě oceánu, jenž se do něj vpíjely. Oba zapomněli na muže, který stále postával mezi dveřmi. Jen si oddaně koukali do očí a četli v nich vše, co jim ten druhý sděloval.

„Tak už mě polib, ty blbečku," zašeptal tiše Louis a s pobavením sledoval Harryho, který překvapeně zamrkal, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyší. Pak ale se vší radostí učinil, oč jej Louis žádal a spojil jejich rty dohromady v procítěném polibku, který byl pro oba krokem dopředu, koncem starého a začátkem něčeho nového.

Cítil, jak jej Louis objímá kolem krku a spojuje za ním své ruce. On sám nechal své dlaně položené na brunetových zádech a tiskl si ho blíže k sobě, líbaje jeho sladké rty a vychutnávaje si krásný okamžik, kterým se mu plnil sen. Teď už nebudou jen Harry a Louis, dva nejlepší kamarádi, nýbrž Harry a Louis - pár, kterému bude moci jejich lásku závidět kde kdo.