Vzdálená láska - L.S. (CZ) ✓

7. kapitola

Brunet se pomalu došoural do patřičného poschodí a téměř až neochotně si odemknul hlavní dveře od bytu. Nikdy by si nemyslel, že se mu nebude chtít vracet k někomu, koho miluje, ale obavy z nadcházejícího setkání jej tížily jako balvany. Stan si sice nic nemusel pamatovat, ale také mohl. A Louis vlastně nevěděl, která varianta je lepší.

Cítil, že si o dané věci potřebuje promluvit, protože by v sobě jinak dokázal dostatečně dlouho udržet pocit ukřivděnosti a asi by Stanovi těžko vysvětloval, proč by se choval tak, jak by se v daném případě choval. A tak doufal, že nějaké střípky dnešní noci Stanovi v hlavě přeci jen zůstaly.

V předsíni se vyzul a naboso se vydal dál do bytu. Už když přišel, všiml si podivného ticha, které tu vládlo. Upřímně doufal, že se Stan nesebral a neodešel taky. I když... s kocovinou, kterou určitě musel mít, by se asi nikam pořádně nevydal. Ale kdo ví... po včerejšku měl Louis pocit, že Stana vlastně vůbec nezná.

„Lou!" ozvalo se od jídelního stolu, jakmile Louis vkročil do kuchyně.

„Stane?" podivil se brunet, když spatřil svého přítele sedět na židli a netrpělivě přetáčet v ruce mobilem. Ten byl vmžiku odložen a Stan se rozešel vstříc Louisovi. Když byl jen kousek od něj, pokusil se jej obejmout, avšak brunet jen poodstoupil o krok dozadu. Jakmile viděl Stanovy zvedající se ruce, instinktivně se hnul pryč z jeho dosahu.

„Lou..." hlesl nešťastně Stan a lítostivě se na svého přítele podíval. „Je mi to moc líto..." projel si rukou vlasy a bezmocně se pootočil pryč od Louise. „Něco jsem ti koupil," zamumlal potom a popošel k oknu, na kterém ležela jedna nádherná červená růže. Vzal ji do rukou a viditelně nervózně došel nazpět k Louisovi. „Ber ji prosím jako první část omluvy," řekl tiše, když ji opařenému Louisovi podával.

Brunet očekával cokoliv, jen tohle. Beze slova si přebral do rukou květinu a s otázkou v očích se podíval na Stana.

„Opravdu se ti moc omlouvám," dostalo se mu odpovědi. „Sice si toho moc nepamatuji, ale ty útržky, které ano, mi stačí k tomu, aby si domyslel, že jsem byl nepříjemný a že..." na okamžik se odmlčel a nervózně si hrál s prsty. „Vím, že jsem tě uhodil," řekl potom s lítostí. „A velmi mne to mrzí, Lou. Víš, že bych ti nikdy neublížil," smutně hlesl.

Brunet kývl hlavou v souhlas. S nevírou se znovu podíval na květinu ve svých rukou. Tázavě nadzvedl obočí. „První část?" pozastavil se nad Stanovými slovy.

„Ano," vydechl druhý muž. „Tedy... jen pokud budeš chtít... Nebudu tě nutit."

„Do čeho?" zkousl si Louis ret.

„Do toho, abys mi dovolil ti ukázat, jak moc mi na tobě záleží a jak moc mě mrzí to, co jsem ti provedl." Stan se během své řeči rozešel blíže k Louimu, až nakonec stanul těsně před brunetem. Pomalu přiblížil ruku k jeho tváři, a když viděl, že se Louis nechystá uhnout, jemně jej pohladil. Hluboce se mu zadíval do očí a nakonec spojil jejich rty v jedny v procítěném polibku, který byl jen začátkem něčeho mnohem většího.

***

„Harry..." zamručel nespokojeně Niall, když se kudrnatý již po několikáté rozešel po pokoji. Několik posledních minut strávil neustavičným chozením sem a tam, a blonďatého Ira to již začínalo pěkně štvát. „Nemohl by sis aspoň na chvíli sednout?" zaprosil a vyloudil na své tváři štěněčí výraz.

„Ne, nemohl!" utrhl se na něj Harry a mocně rozhodil rukama do stran.

„Tak mi aspoň řekni, co se děje..." povzdechl si Niall. „Kazíš tu zábavu," podotknul pak.

Kudrnatý si frustrovaně vjel rukou do vlasů. „Co se děje? Co se děje?" zopakoval po něm a už už chtěl něco odseknout, když se zarazil a hluboce vydechl. „To bych taky rád věděl, Nialle," hlesl potom a sesunul se na postel vedle blonďáka.

„Tak povídej, jsem jedno ucho," pousmál se Ir a povzbudivě na Harryho koukl. Své tělo natočil více k němu a hlavu si podepřel rukou.

„Mám strach o Louise," zamrmlal Harry.

„Mmm..." řekl blonďák chápavě. „Proč?" vyklopil ze sebe otázku.

„Stan – Louiho přítel – nějak se spolu nepohodli, když byl opitý a on... ublížil mu. Prý jej udeřil a podle Louiho tónu hádám, že předtím se stalo ještě něco... Nevím, mám o Louise strach, chápeš? Vezmi si, u kolika párů to začínalo jednou fackou v opilosti a končilo domácím násilím!" ponořil se Harry do vysvětlování svých pocitů a dojmů.

„Harry... nepřeháníš trochu?" začal pochybovačným tónem Niall. „Pokud ho ten kluk – Stan si jsi říkal? – má rád, tak se mu omluví a budou v pohodě, ne?"

„Jak to můžeš brát tak pozitivně, Nialle? Vždyť ho uhodil, chápeš? Ublížil mu!"

„Tak podívej Harry, Louis je snad dospělý ne? Kdyby ze Stana cítil nebezpečí, tak od něj snad odejde, ne? Bude mít rozum a opustí ho. Podle mě tu zbytečně jančíš."

„Jančím?" nakrčil čelo Harry. „Louis je můj nejlepší kamarád, je samozřejmé, že o něj mám strach."

„To možná ano, Harry, ale nehlídej ho jako malé dítě..." pohodil rameny blonďák.

„A to dělám?" koukl na něj nechápavě kudrnatý.

„Ano, přesně to teď děláš," odvětil Niall.

„Záleží mi na něm. Mám Louiho rád," podotkl Harry.

„A to je právě to, Harry," povzdechl si blonďák. „Mně i klukům totiž přijde, že ho máš až příliš rád na to, abyste byli jen kamarádi, víš?" vstřícně se zadíval do zelených očí.

„Takže se to nezdá jen mně?" vydechl tiše kudrnatý a zkoumavě pohlédl do tváře mladého Ira.

„Ne, Harry, to opravdu ne," zasmál se blonďák.

***

„Stanny?" řekl tiše Louis a o kousek nadzvedl svou hlavu z přítelovy hrudi.

„Ano Lou?" usmál se na něj druhý muž a lehce mu rukou prohrábl oříškové vlasy.

„Bylo to krásné..." vydechl brunet a trochu zrůžověl. „Ještě nikdy před tím jsi nebyl..." Louis se na vteřin zarazil a hledal správná slova, „tak něžný..." dokončil nakonec se širokým úsměvem a zadíval se do Stanových očí.

„Chtěl bys to takhle častěji?" zasmál se tiše Stan a vtiskl krátký polibek Louisovo čelo. Brunet si jen roztomile zkousl ret a přikývl. Stan se ještě jednou zasmál a tentokrát se sklonil k Louisovým rtům. „Miluju tě," zašeptal do nich, když je spojil s těmi svými.

„I já tebe, Stanny," dostalo se mu zamilované odpovědi.