Vzdálená láska - L.S. (CZ) ✓

11. kapitola

Hodiny na stěně v obýváku ukazovaly již něco málo přes půl desátou večer, když Louis zakončil své vyprávění. Z počátku chtěl Harrymu vše zamlčet, nebo aspoň podstatnou část událostí vynechat, ale nakonec na něj vše znovu dolehlo a on se před Harryho očima postupně sesypal jako domeček z karet při lehkém zafoukání větříku. Během líčení svých několika posledních dní se – aniž by řádně věděl jak – přesunul blíže ke kudrnatému a usídlil se mu v náruči. Nechal Harryho paže, aby jej konejšily ve svém objetí. Užíval si jeho lehké doteky na svých zádech, když jej zelenooký svou dlaní a prsty hladil a uklidňoval. Vnímal jeho vůni z oblečení, když při nepříjemných pasážích zabořoval nos do měkké látky, a byl Harrymu neskonale vděčný, že dokázal zůstat potichu a zbytečně se nevyptávat na podrobnosti i tehdy, když došlo na vyprávění o Stanově požadavku. Nevěděl už ale, kolik úsilí to Harryho samotného stálo.

Uvnitř toho to postupně začínalo vřít již od doby, co mu Louis poprvé naznačil, že příčinou jeho trápení je především Stan. Když potom došlo na Lucasův konečný verdikt, Harry by zatínal pěsti, kdyby mohl. Takto ovšem jen na malý zlomek okamžiku ustal ve svých krouživých pohybech na brunetových zádech. Pokud do teď Stana nesnášel, nyní ho musel z celého srdce nenávidět. Nechápal, jak vůbec mohl Louise postavit před něco takového. Nikdo by nikdy neměl udělat něco takového. Velmi se držel, aby na Stana nezačal nahlas nadávat a nevhodil Louisovi do obličeje, s jakým parchantem to podle něj chodí. Viděl, že by to brunetovi zrovna dvakrát nemohlo, ba spíše naopak. A navíc to již pravděpodobně zjistil sám.

Nerad viděl, jak moc to Louise bolí. Ale na druhou stranu se to snažil brát pozitivně. Aspoň si už brunet uvědomil, že se svou volbou prostě šlápl vedle. Bude těžké se odmilovat, ale Harry věřil, že to Louis dokáže. Právě někde v tuto chvíli se Harry zarazil uprostřed tichého metání nadávek na Stanovu osobu. Opravdu před chvílí přemýšlel tak, jako by si byl jist tím, že se Louis rozhodne pro něj? Jako by mu snad oznámil, že se se Stanem hodlá rozejít? Doufal v to tak urputně, že už to podvědomě bral jako samozřejmost. A kdyby se až náhodou Louis rozhodl zkusit Stana ještě nějak obměkčit, rozmluví mu to. Nenechá ho, aby dál tvořil pár s někým takovým.

Tiše si povzdechl, když uviděl po brunetově tváři sjet další osamělou slzičku. Hřbetem ruky ji pohotově setřel a upevnil sevření svých paží. Natiskl si modroočka více k sobě a snažil se ho utišit s ještě větší vervou než na začátku. Vždy hodně prožíval Louisovy nálady, radoval se s ním, smutnil s ním. Snad i proto mu situace, do které se brunet dostal, trhala srdce ven z hrudi. Ačkoliv cítil na Stana obrovský vztek, touha po dosažení Louisova uklidnění převládala natolik, aby všechnu svou zlobu odsunul do pozadí a nechal si ji na vhodnější příležitost. Teď pro něj byl prioritou brunetek samotný. Potřebuje jej, a tak tu pro něj bude. Neubránil se však myšlence na to, jak si to se Stanem vyřídí, jakmile mu přijde pod ruku. Asi bude mít co dělat, aby mu jednu neubalil.

***

Harry se s trhnutím probudil, když uslyšel tupé rány a mumlavé nadávky. Chvíli dezorientovaně koukal kolem sebe, ale jakmile ucítil, že se na jeho hrudi něco pohnulo, ihned si uvědomil, kde je. Když mu Louis vyčerpáním usnul v náruči, zůstal s ním stále sedět na gauči a pravděpodobně časem usnul také. Nyní se brunetek ze spánku lehce pomrvil neklidem. Možná kvůli Harryho předchozímu pohybu, možná díky trápení, které bdělo nad jeho bedry a nedopřávalo mu klidný spánek, možná díky zvukům, které probudily kudrnatého.

Když Harry spatřil, že se v chodbě rozsvítilo světlo, zkřivil rty do nelibého úšklebku a stále ještě trochu rozespalým pohledem zkontroloval Louise. Opatrně se snažil vstát ze sedačky a modrookého nechat ležet, ovšem další tupá rána, která byla o mnoho hlasitější než ty předchozí, zapříčinila, že se Louis s tichým nelibým zamumláním probudil.

„Co se děje?" zamručel podivně nakřáplým hlasem z předchozího pláče, a co nejrychleji se snažil rozkoukat, aby ve tmě mohl najít Harryho. Tlumený paprsek umělého světla z chodby mu v tom trochu napomohl. „Kam jdeš?" zeptal se tiše kudrnatého, když si uvědomil, že se Harry chystá odejít s místnosti. Nevěděl, že se zelenooký pouze chystá jít podívat, kdo dělá na chodbě bordel. I když mu to samozřejmě bylo nadmíru jasné. Louisova rozespalá mysl si nejprve myslela, že právě Harry může za rozsvícené světlo na chodbě.

„Myslím, že se ti vrátil Stan," odpověděl Harry Louisovi trochu zahořklým hlasem. Tato informace donutila bruneta spustit nohy dolů z gauče a promnout si obličej v dlaních.

„A nejspíš není sám," zamumlal si Harry pro sebe, ale modrooký jej slyšel taky. Beze slova vstal a obešel Harryho, aby mohl otevřít dveře na chodbu a podívat se na příchozí. Před nepříjemným návalem ostrého světla musela na okamžik zavřít oči. Když je opět rozlepil od sebe, naskytl se mu pohled na opilého Stana, jak se jednou rukou drží kolem krku rozesmátého tmavovlasého chlapce, který – pokud si Louis dobře pamatoval – se jmenoval Jake, a jak druhou ruku právě přikládá ke svým ústům v tišícím gestu. Jakmile ovšem nechal paži opět klesnout dolů, sám se začal smát. Mimo tyto dva na chodbě byl ještě nějaký, pro Louise neznámý, chlapec, který byl dalším z přítomných - Nickem - tisknut na vchodové dveře a vcelku náruživě si s ním vyměňoval sliny.

„Co tu všichni dělají?" rozhořčeně se na Stana utrhl Louis a propálil ho nepříjemným pohledem. Stan se zamračil nad brunetovým tónem. „Tak p-podívej se. Tohle to," rozmáchl rukama, „je m-můj byt. Můžu si sem v-vodit, kohokoliv chci, víš prdelko?" lascívně na Louise mrkl a provokativně se o Jakea opřel. „No ale, abys neř-řekl," škytl Stan, „můžeš se k nám přidat, jestli ch-chceš," zazubil se a přitáhl si tmavovláska blíže k sobě.

„Stanny...?" nevěřícně vydechl brunet a ucouvl o krok dozadu, čímž narazil na pevnou skálu svalů, která se právě objevila za ním, tedy... lépe řečeno, narazil přímo do Harryho hrudě. Jeho modré oči se naplnily slzami zoufalství a náhlé nejistoty, která jej se Stanovými slovy zaplavila. Jen stěží je zadržoval a nedovoloval jim opět vyklouznout ven.

„Stylesi?" znechuceně vyplivl Stan, když uviděl kudrnatého stát těsně za Louisem.