Safety pin

Kapitola 3.

Přišla domů, sundala si boty a těžce ulehla na postel. Stále cítila tu ostrou pachuť v ústech, která ji připomínala celou dnešní situaci. Stočila se do klubka a snažila se uvolnit, usnout. Po ani ne dvou hodinách strávených v dřímotách ji probudila žízeň. Šla se napít do kuchyně. Uzmula skleničku a pustila kohoutek. Sklenice se naplnila do dvou třetin a tak vodu vypnula.

Napila se, položila skleničku a zvedla ruce, aby se mohla pořádně protáhnout. Přišlo příjemné uvolnění až to v ní křuplo. ,,Co se stalo, že jsi odešla dříve ze školy?" polekala se, za ní stála máma, která nevypadala, že by jí bylo dvakrát do řeči. ,,Jen mi bylo trochu špatně, nejspíš to je tím počasím" ,,nelži mi, učitelka mi volala ze školy, že jsi byla úplně mimo, ty zase něco bereš?" ,,mami! nic neberu, víš, že jsem ti to slíbila" pohleděla na poloprázdnou skleničku. ,,No dobře, ale víš, že o tebe mám jen starost, tak se tak neošívej když se tě na to ptám" ,,vím, mohu jít? chci si udělat něco do školy" ,,dobře, na večeři ať jsi tu, bude kolem šesté hodiny a ne abych na tebe víckrát volala" ,,jasný, tak já jdu" otočila se na patě a zmizela po schodech v pokoji. Posledně ty schody ani nedokázala vylézt, proto byla tentokrát opatrnější a držela se zábradlí. Když vpadla do pokoje potichu za sebou zavřela tmavě hnědé dveře. Byli prosklené kouřovými skly, aby přes ně nebylo nic vidět. Posadila se na zem vedle a těžce dýchala, vše viděla rozmazaně. Schoulila se na zem do klubíčka. ,,Yuki, jak chceš tu omeletu? Yuki!!" Přišla se jí máma zeptat na jídlo, ale celá vyděšená se tam málem zhroutila. ,,Mám toho dost, vezu tě do nemocnice" Nic nemohla říkat, jen tam ležela v klubku a snažila se popadat dech. ,,Halo? Nemocnice? Tady je Uta Kato, ulice č. 3, Yare prosím urychleně přijeďte, moje dcera si něco vzala."

Nebyly ani tři hodiny odpoledne, když Yuki vezla sanitka do okresní nemocnice s podezřením na předávkování. ,,Pane doktore, jak to, že doba, kdy léky začali působit byla tak dlouhá?" ptala se sestřička, která tam byla na praxi ze zdravotnické školy. ,,Tento typ léků je známí tím, že pacient si myslí, že léky nezabírají a proto si vezme další a další, až to končí většinou takto." ,,Tedy si myslíte, že to nebylo úmyslně? prý to byla dávka jak pro koně" Zatím co ji pod uklidňujícími léky připravovali na lůžko, ji lékař odpověděl. ,,Nevyvracím zatím žádné skutečnosti, ani nevyvozuji závěr. Jen konstatuji, že i kdyby chtěla nepovedlo se jí to, měla štěstí." Poslední slova Yuki slyšela a odvrátila se od ruky napíchnuté na kapačku. Chtěla se zvednou, ale léky byli tak silné, že spíš než by chtěla odejít by usnula. Poslední co viděla, byla máma hovořící s lékařem. Potom usnula a probudila se až druhý den ráno, když ji sestřička vyměňovala tekutinu v kapačce. ,,Nechceš přinést něco na čtení?" ,,Nechci, děkuji" Smutně se podívala z okna, peřinu si přitáhla k obličeji a otočila se od sestry. Ta jen sklonila hlavu nad vozíkem, urovnala si věci na něm a odjela z pokoje.