Safety pin

Kapitola 6.

Probudila se přesně ve třičtvrtě na deset, když lékař zavíral za sebou dveře. Posadila se pevně tak, aby její záda přesně pasovaly do polštáře a poohlédla se po lehátku vedle. Kluk si zrovna četl. ,,Copak to čteš?" Přestal s čtením a podíval se na ní. ,,Jak vytrhnout velrybě stoličku. Znáš?" ,,No jistě, ale nečetla jsem to nikdy, protože si vyberu vždy něco jiného." Pousmál se. ,,Například?" ,,No například třeba Malý princ nebo Šepot." ,,Šepot?" ,,To je takové Japonké drama bych řekla." Usmála se. ,,Ach tak a ty jsi tu také kvůli dramatu?" Zasmál se. ,,To ne, jen mám trochu problémy rozeznat sen od skutečnosti." ,,Takže jsi pěkně cáklá jako já. V tom případě ti nebude vadit, když mi řekneš co jsi provedla?" Možná příště, teď bych se ráda prošla jestli ti to nebude vadit." ,,V pořádku, nezapomeň pak na mě." Posdila se a špičkami prstů vklouzla do pantoflí, které měla vedle lůžka. Vzala župan a odešla tiše ze dveří.
,,Stále tě sledujeme Yuki, nezapomeň na nás" Proběhlo Yuki v hlavě jen co opustila pokoj, až se jí z toho udělalo mdlo. (Už nejsem v bezpečí, nikde.) Byla vyděšená, ale nedala to na sobě znát. Měla teď jediný úkol a tím byla procházka po nemocnici, aby ji opustily myšlenky na to co ji tak moc děsí. Možná, že by měla spolupracovat, jenže živá vzpomínka na jeho hlas ji stavěla chlupy všude po celém těle. Má však na výběr? Nikdy ji nenechá na pokoji dokud nedostane to o co mu celou dobu jde. Jde mu o ní. Jen to ho zajímalo a ona nevěděla proč. Byla jen obyčejná dívka jako každá jiná nebo spíš si tak připadala. Jenže kde je pravda, kterou halila mlha tajemna.

Za dvacet minut co se procházela po nemocniční hale potkala spoustu zajímavějších lidí než byla ona sama.
,,No tohle?! Už uběhlo dvacet minut. Měla jsem být dávno v pokoji" Rychle za sebou táhla stojan než se celá vřítila do pokoje a plácla sebou na lůžko. ,,Máš štěstí" ,,Cože?" ,,Lékař ještě nedorazil, prý dělá na nějakém zákroku pro sedmiletou holčičku, měl by tu být snad do pěti minut" ,,To se mi ulevilo" oddechla si Yuki a zahleděla se ze zamlženého okna. ,,Kdy začalo pršet?" ,,Vlastně chvilku předtím než jsi se přiřítila" ,,Vážně? Zajímavé. Snad jsem to nezpůsobila já" Zasmála se.
Jemu už to, ale moc vtipné nepřišlo. Ošil se. ,,Kvůli dešti se ruší dnešní procházka po zahradě a to není dobré. Těšil jsem se, že alespoň na chvilku vypadnu ven" Yuki se na něj krátce soucitně zahleděla. ,,To mě mrzí. To jsem nevěděla" ,,To už je jedno. Jistě nám to paní psycholožka vynahradí." Hned po tom co to dořekl přišl do pokoj lékař. ,,Tak co tu máme?" Spustil.
,,Jedna zdravá pacientka, která může domů a tady Alex, který to tu jistě už zná z paměti." ,,Vidím, že ti dnes humor rozhodně nechybí, ale musím ti říct, že to vůči Alexovi není pěkné. Za svoji nemoc samozřejmě nemůže a proto je tu, aby jsme mu pomohli" Alex se jen smutně zahleděl do Yukiiných očí a povzdechl si. ,,To máte jistě pravdu pane doktore, jenže bych chtěl být normální jako ostatní." ,,Víš přeci, že to teď nejde. Chce to čas. Čas...ten je vrtkavý a vy za chvilku mimo jiné musíte jít na skupinové sezení za paní psycholožkou. Ta chce mluvit hlavně s tebou Yuki, protože by se na tebe ráda podívala, aby zhodnotila tvůj stav a dala pokyny jestli zůstaneš nebo ne. Zatím tu ještě, ale musíš být." ,,Sice se mi k ní moc nechce, ale půjdu když na tom záleží mé propuštění. V kolik tam máme být?" ,,přesně v deset hodin a dvacet minut tak na to nezapomeňte." ,,Jistě, budeme si na to dávat pozor." usmála se na něj, on se rozloučil a odešel. ,,Tak. Máme ještě čas, aby jsi mi řekla proč tu vlastně jsi a pak půjdeme." ,,Dobře, ale vedeš ty, protože já to tu neznám." ,,Tak mi to už, ale pověz. Jsem zvědavý." ,,Mám prostě takové halucinace. No...ony to nejsou tak úplně halucinace nýbrž vzpomínky z jednoho léta. Chtěla jsem na to už prostě zapomenout, protože mě tíží noční můry a mývám spánkovou paralýzu a tak jsem si prostě vzala po dlouhé době prášky, abych to vytěsnila..." Yuki se dlouze odmlčela...Při tikání hodin s ní Alex tiše souhlasil. Polkla a pokračovala jako by předtím hledala nit, kterou měla před očima. ,,Jenže. Jenže jsem to přehnala a předávkovala se. Jasně, že mi mělo dojíst, že nasypáním hrsti prášků do pusy se asi předávkuji, ale byla jsem v po tom všem ztracená." ,,Alex si povzdechl. Rozumím..." Rty měl sevřené jako by před chvilkou snědl plátek citronu a na krajíčku soucitnou slzu, kterou na poslední chvíly zamáčknul zpět do koutku oka. ,,Jestli jsi v pořádku Yuki tak by jsme měli jít. Brzy bude dvacet a ti, kteří jdou pozdě musí vždy udělat něco za trest jako třeba zpívat, přečíst básničku nebo říct co jsme celý den dělali a to dělat nechci." Ušklíbl se a vypadalo to, že Yuki by se to také nejspíše nezamlouvalo. Takže se oba oblékli a spěchali do společenské haly, která byla v jiném poschodí.