Safety pin

Kapitola 4.

Yuki! Yuki! ,,Půl třetí ráno?!" proběhlo Yuki hlavou, když se zpocená probudila na nemocničním lůžku. Otřela si zpocené čelo, natřásla si polštář a otočila se na druhou stranu. Posadila se, vzala skleničku a s lehce třesoucí se rukou se napila nemocničního čaje. Yuki! ,,cože?! Kde..." zase uslyšela ten hlas, který byl tak daleko jako blízko byla silně pípajícího EEG. Ahgrrr...! Ne! ,,Halo? kdo jsi!" utichlo to. Schoulila se na polštář, zdálo se, že to byli účinky léků, které ji zdravotní sestra aplikovala do kapačky před tím než šla spát, ale to přeci nemohlo být možné! Ten hlas, vzpomínky. Chtěla by usnou a už se nikdy neprobudit. Jenže kdyby cokoliv podnikla, na sesterně by to hned věděli, snažili by se ji zachránit a ona by mohla skončit na psychiatrickém oddělení. Nevěděla co má dělat. Posadila se tak, že špičkami prstů sklouzla k studené podlaze, nahmatala pantofle. Chytla se stojanu s kapačkou a šla na obchůzku po nemocnici. Chvilku se courala chodbou, poté se posadila někde kousek od automatu na kávu. Přemýšlela jestli si ji koupit. Když už se konečně rozhodla, nemohla si za boha vzpomenout kam dala peníze. Věděla, že je někde u sebe má, protože ji celou noc tlačily do boku, ale vůbec netušila, proč je tam měla. Vděčně nahmatala pár drobáků, které tak nešikovně vytahovala roztřesenou rukou z kapsy nemocničního roucha, že ji popadaly po podlaze. Sehnula se do podřepu a začala je sbírat. Ujistila se, že má všechny, ale zbýval ještě jeden, který se stále kutálel dál a dál, až to bylo skoro neuvěřitelné, že se obyčejná mince může takhle kutálet. Rozběhla se, v rukou držíc pevně nalezené drobáky jako by byli poklad, za sebou zlomocně táhla stojan a hrnula se za mincí, která zmizela v temné části nemocniční chodby. Zastavila se o něco co v té chodbě stálo. Na vteřinu se zastavila, ale hned pokračovala dál vrzajíc stojanem, jehož skřípění se rozléhalo prázdnou chodbou a jenž měla pevně v ruce, aby nespadl, protože jinak by si hadičku z kapačky vyrvala ze zápěstí. Už už se pro ni shýbala, když v tom se zarazila. Něco se v šeru před ní pohnulo. Myslel si, že to jsou ty dlouhé bílé žaluzie rozfoukané průvanem vanoucí z okna, ale okno bylo až do jednoho zavřené. Přejela pohledem přejela od země k výšinám a sotva ze sebe dostal hlásky. Bylo to něco odporné, co ji vytrhávalo ze snu noc co noc minulé léto, kdy nemohla v noci spát, protože se ji vracela téže noční můra. Jak se začalo ochlazovat, uvědomila si, že se to k ní přibližuje až se to zastavilo těsně u jejího obličeje. Kolem hlavy, připomínající spíše polo nafouknutý balonek mělo cáry bílých zešedivělých vlasů. ,,Yuki, to jsi si myslela, že mi tě necháme na pokoji? My jsme tu pořád. Jen vyčkáváme. Vyčkáváme až Yuki bude nejslabější, aby jsme ji navštívilo.'' Pomaličku se snažila nohou nahmatat ztracenou minci, která jako, by tam nikdy předtím nebyla. ,,My víme, že hledáš minci a také víme, že jsi nám slíbila, že se k nám vrátíš, jenže ty jsi to nedodržela, ale přeci víš, že my si tě znovu najdeme ať budeš kdekoliv." Z poza velkého cárovatého roucha vystrčilo ruku a podalo ji minci. ,,Ale aby jsi věděla, že si tě vážíme jako jednu z nás. Dáme ti ještě šanci." Hlas mělo nepříjemně šeptavý a vysoký jako letní vánek profukující ve škvíře dveří. Yuki si opatrně vzala minci a roztřeseným hlasem poděkovala. Přála si, aby tohle byl jen další sen a, že je teprve léto, ale věděla, že kdyby se chtěla probudit, bude stále na tomto strašném místě a bude se třást od strachu. Hodiny tikali nyní silněji než předtím. Jako by jim dávali upozornění, že se mají rozloučit a každý jít svoji cestou. Nadechla se a když vydechla poslední kyslík ze svých plic, uvědomila si, že se to rozplynulo jako by se tu celou dobu vybavovala sama se sebou. Opatrně se zvedla a dobelhala se k automatu, kde si koupila kávu. Posadila se do křesla a než ručička oběhla kolem do kola měla kávu vypitou. Poté si šla lehnout. Zbytek noci se jí nic nezdálo a tak konečně mohla v klidu spát.