Pomoc...

Co?

Pohled Lary

Crrr!

Zvonek! Je to za mnou! Konečně! Mám pocit, ž bych to dneska nevydržena. Jsem skvělá, za to že to tak dlouho přežívám. Dneska nám učitelka (nebo jinak v překladu do normální řeči mučitelka) dávala přednášku o tom, co to znamená se slušně chovat a jak si zachovat čistý svědomí a to jen kvůli tomu, že kluci rozbili na WC umyvadlo a nepřiznali se. A samozřejmě to jako vždy svedli na někoho jiného, v tomto případě na partičku protivných sedmáků. Prostě nuda.

Vyběhla jsem ze školy a tam čekal Lukas. Zase. Je to už něco jako moje rutina. Celý den ve škole přežívám a pak vyběhnu ven a jdu za ním. Vyhovuje mi to. Konečně jsem na tom životě našla něco pozitivního.

Dneska jsem se rozhodla, že ho pozvu domů. Možná, že ho znám jen chvilku, ale to mi nevadí. Cítím se, jako bych ho znala celý život. Ježiši, to je slaďák. Normálně takhle nepřemýšlím, ale ON mě skoro nutí tak přemýšlet.

Jej, už stojím u něj.

,,Ahoj Lukasi! Tak jaký to dneska bylo?''

,,Ahojky.'' počkat! Vážně řekl ahojky?! Tak okay... 

,,No, přežil jsem, jak vidíš.''pokračuje. 

,,To vidím.'' začínám se smát. Mě prostě připadá děsně vtipný.

,,To vidím, že vidíš.'' už se taky směje.

,,Já vím, že vidím, že ty vidíš...'' oba se zase prohýbáme smíchy.

,,Už toho nech Laro!'' říká mezi výbuchy smíchu.

,,Dobrá, vidím, že si přestal vidět, i když vím, že vidíš.'' já jsem blbá. Chovám se jako naprostý retart.

Nikdy se mi tohle nestalo. Vždy jsem byla hrozná depkařka a nikdy, ale nikdy jsem se nesmála ve škole. To jsem měla skoro jako pravidlo nebo spíš zákon. S kámoškama, třeba s Tonislavou, Tete, Luc nebo Luckou... prostě se všemi, jo s nima jsem se chovala jako pako, ale ve škole.. to se ještě nestalo. Taky na mě všichni koukali, asi si mysleli, že jsem se zbláznila. Víte, co? Já se jim ani nedivím.

Lukas se jen začínal mračit. Dobrá, naštvat ho, to nebylo v plánu. Teda, já žádný ani neměla.

,,Tak promiň, byla to jen sranda.''

,,Okay.'' pousmál se. Tak aspoň něco. Tak, jo jdeme na věc.

,,Hele?''

,,No?''

,,Nechceš se dneska podívat k nám?''

,,Jasan.'' Super! Sice hůr jsem se ho asi zeptat nemohla, ale co. Potvrdil, to ne?

,,Tak jdem.''

Většinu cesty nemluvíme, ale když se blížíme k mému domu, tak mě napadne pro mě důležitá otázka.

,,Máš rád Imagine Dragons?''

,,Proč se ptáš?''

,,Napadlo mě to.''

,,Proč?''

,,Nevím.. Tak posloucháš je?''

,,No, nevadí mi? A co jako?'' jeho se to dotklo?!

,,Nic, jen jsem ráda, že nejsem sama.''

,,Máš je ráda hodně?''

,,Je to moje oblíbená skupina... takže ano!'' miluju je!