BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]

ep 10

Být zpátky na tom otřesném místě nebyl zrovna nejlepší pocit, ale alespoň jsem byla pryč od reality. Ne, že by to nějak pomohlo, v hlavě jsem stejně měla jen Harryho. Zkoušela jsem o něm nepřemýšlet, ale pokaždé si našel cestičku zpátky do mé mysli. Takže když si to shrnu, jediné plus tohohle místa je tady čas na psaní a Melissa. Do mínusů bych kromě odloučení od Cassie a hromady času na přemýšlení zařadila ještě tyhle šílené psychologický rozbory, kterým říkají terapie.

„Takže Izabello," doktor Walters otevřel svoje velké desky. „Jaký byl tvůj víkend?"

„Fajn, asi." pokrčila jsem rameny.

„Byl jsem informován, že si se nepohodla s někým, kdo je ti velmi blízký."

„Jsem v pohodě." pokrčím rameny. „Stejně je to všem ukradený."

„To neříkej," podíval se na mě vyčítavým pohledem. „Jsou tu lidé, kteří se o tebe bojí. A bylo by jich o dost víc, kdyby si je nechala."

Odfrknu si. „Takže je to moje vina."

„Bohužel Izabello," kývne. „Ano je."

„Paráda." sklouznu se po židli. „Nemáte v popisu práce, aby se pacienti cítili líp? Ne hůř?"

Zavzdychal a chvíli si něco zapisoval.

„Takže, co budeš dělat v těch následujících posledních dnech tady mezi námi? Na co se zaměříš?"

„Na psaní." zabrblala jsem.

„Chystáš se zase psát?" nadzvedl obočí ve znamení údivu.

Přikývla jsem. „Jo."

„Proč tak najednou?" 

Nepřijemně jsem se ošila. „Chci se přihlásit na vysokou." zamrmlala jsem téměř neslyšitelně, ale Dr. Walters má uši jako rys.

„To rád slyším." usmál se a povzbudivě se usmál. I když tahle ukázka podpory přišla od člověka, kteráho nesnáším, byl to fajn pocit.

-

-

Bohužel, notebook jsem mít nemohla, ale Cass mi zařídila alespoň starý psaný stroj. Oldschool, I like it. Každou volnou chvilku jsem strávila rozhovory s ostatními pacientkami, zajímala jsem se o jejich životní příběhy, názory, pocity. Chtěla jsem vědět vše, co se jim honilo hlavou..

Celé dny jsem psala a psala. Vždycky mě to bavilo a stále nedokážu pochopit, proč jsem přestala. Protože si byla téměř pořád sjetá. Dostala jsem ze sebe to nejlepší, vážně jsem do každé věty vkládala svoje srdce. A hlavně zkušenosti, nejen moje, ale i celého našeho oddělení.

-

-

Pokaždé, když někdo odchází, uspořádá se menší rozlučkový večírek - ne vždycky to vyjde jak má, před několika týdny tu jedna holka dostala brutální záchvat a z odchodu domů se stala několika týdenní hospitalizace a rovnou může začít od začátku.

Víte, když jste tu noví, přijde vám to jako naprostá trapárna. Sedíte v koutku, modlíte se ať to skončí a nadáváte na svět, že vám tohle dělá.

Ale s každým týdnem, který tady strávíte, začínate víc a víc chápat celou tuhle komunitu, všechny její praktiky a dokonce se sblížíte s lidmy tady, ať už s personálem či pacienty.

Takže ano, když jsme s Mel a třemi dalšími tančily jako trhlé, bylo tu i spousta těch, kteří by raději umřeli než aby tu museli být dalších pět minut a já a moje propuštění jim bylo úplně ukradené. Ale mě ne a ani mým nejbližším ne. Dnešním dnem začínám novou etapu života.

Byla jsem ráda, že mě pustí, ale ty holky tady - budou mi chybět. Celkově mi bude chybět tohle místo. Samozřejmě, že zezačátku to bylo utrpení, ale jakmile se zbavíte těch nejhorších bolestí, užíváte si ten klid, kterého se vám dostane. Je pravda, že venku máte sice neomezené možnosti, ale tady máte vždy co jíst, vždy co na sebe, vždy místo na spaní a to ani nemusíte řešit strasti života, jako je placení nájmu, účtů, poplatků. Nemusíte se vyrovnávat s neúspěchy, což je nejspíš to nejhorší - je to právě ten důvod, co většinu z nás vede k závislostem. Neúspěch, zklamání sama sebe, pocit nedostatečnosti... Ale víte co? S tím je konec. 

-

-

„Bojíš se?" promluvila najednou Mel. Už hodnou chvíli se schováváme na našem tajném kuřáckém místě a naše krabička je už skoro prázdná. Nebylo lehký je sehnat, tak si je chci užít.

„Myslíš, že bych měla?" potáhnu si a podám ji cigaretu. „Zatím jsem spíš natěšená."

Stejně jako já si z cigarety potáhne. „Zkusíš kontaktovat Harryho?" 

„Vlastně nevím," z hluboka se nadechnu a podívám se skrz velké skleněné okno na město před sebou. „Pravděpodobně ne. Staral se o mě, sblížili jsme se, políbili jsme se. Dalším krokem by byl vztah, což on neplánuje. To znamená, že jsme došli na konec."

„Izzy, prosím, slib mi, že to nepokazíš." otočila se na mě s psím pohledem. „Najdi si práci, dodělej si školu, zamiluj se a založ rodinu. Nekaž si život žádným dalším svinstvem." zaprosila. „Nekaž si život ani Harrym, pokud za to nestojí, jak říkáš."

„Pokusím se." usmála jsem se na ni a sevřela ji v objetí. „Slibuju." zašeptala jsem jí do vlasů.

-

-

„Všem vám moc děkuju za podporu." usmála jsem se na dívky stojící předemnou. „Nemůžu se dočkat, až se z tohodle blázince taky dostanete a půjdeme se spolu opít." Všechny jsme se sevřeli v medvědím objetí které trvalo několik minut.

„Držte mi palce." s jakýmsi nepříjemným pocitem jsem opustila místnost za doprovodu personálu. Procházeli jsme dlouhou chodbou, kterou procházíte pouze pokud opouštíte budovu. Už proto jsem zahnala stesk a těšila se z přicházející svobody.

U dveří jsme zastavili, asi aby to bylo o něco dramatičtější. Moje vnitřní já skákalo radostí jako malé díte o Vánocích.

„Těšilo mě, Izabello." Dr. Walters ke mě natáhl ruku, aby jsme si potřásli. „Ale i tak doufám, že už se nikdy nepotkáme."

„Neboj doktore," usmála jsem se. „Teď to životu nandám já."

Vyšla jsem před budovu a zhluboka se nadechla. Lehký vánek mě utvrzoval v tom, že jsem konečně na svobodě. Že si můžu dělat co chci. Že můžu začít od začátku.

Usmála jsem se a otevřela oči. Předemnou nestál červený brouk Cassie, ale černý Range Rover a...

Harry.

-

-

v.a.: jsou ty svátky, tak je trocha času :-D další díl.. už se nám to krátííííí

štastné a veselé vánoce všem!

vaše lau xx