prolog

682 30 0

od lauknappe

od lauknappe

„Na to ti seru!“ zakřičela jsem do telefonu, zatímco jsem se pokusila odemknout auto, které ani nebylo moje. Bylo služební.

„Kurva mě nezajímá, kdo jsi.“ zavrčela jsem do telefonu a ani se neobtěžovala poslouchat dál. Hodila jsem mobil někam do zadu auta. Mám blbej pocit, že jsem právě dostala padáka. Jen jsem se tomu zasmála a sedla za volant. Když mu auto nevrátím, jak si zítra doveze chlast do baru? Zase jsem se zasmála své myšlence a nastartovala. I když jsem neviděla cestu, bylo mi to fuk, pěšky domů nepůjdu.

V uších mi hučelo a všude byla tma. Otevřela jsem oči a prudce zvedla hlavu, což se ukázalo jako chyba. Hlava se mi šíleně zatočila a já to dávala za vinu ztrátě krve, která byla všude kolem mě. Rozhlídla jsem kolem sebe a jako první mě napadlo, že určitě přijedou policajti. Kurva, musím se zbavit drog, co u sebe mám.

Chvilku mi trvalo, než jsem se odpoutala, což se divím, že jsem při nastoupení do auta vůbec udělala. Neměla jsem sílu chodit daleko, prostě jsem si dřepla kousek od stromu a zahrabala prášky do země. Ani nevím, jestli se mi povedli schovat nebo ne, bylo mi hrozně špatně a potřebovala jsem si zavolat pomoc. Přidržela jsem se stromu a všimla jsem si, že kousek od mého auta stojí další.

Do prdele. Myslela jsem si, že jsem jenom sjela z cesty a napálila to do stromu. Vyškrábala jsem se zpátky na silnici, což bylo v mém stavu dost těžký, kde stálo auto roztřískané auto na maděru.

„Do hajzlu.“ zaklela jsem, když jsem začala rozpoznávat obrysy osoby ležící na volantu.

Přidržela jsem se kapoty, když jsem auto obcházela a potom sem se nějak zázračně dostala na místo spolujezdce. Zvedla jsem řidiči hlavu z volantu a moje oči se potkali s druhými, nádherně zelenými.

„Co se stalo?“ zachraptěl mým směrem kudrnatý kluk, který nemohl bý o moc starší jak já.

„Všechno je v pohodě. Dostanu se odtud.“ zamumlala jsem, přesvědčující spíš sebe, než jeho. Všechno se mi točilo a rozhodně už za to nemohlo to svinstvo, co jsem si vzala.

Začala jsem pátrat po telefonu, který jsem naštěstí našla na palubní desce. I když měl rozbitý displej, podařilo se mi vytočit číslo.

„911, jak vám můžu pomoci?“

„Vybourala jsem se. Je tu všude strašně moc krve a ten kluk z druhýho auta je dost v hajzlu.“

„Dobře, můžete mi říct, kde jste, slečno?“

„Jak to mám do prdele vědět.“ zařvala jsem na ni.

„To je v pořádku, hlavně zůstaňte v klidu, ano? Neukončujte tento hovor, najdeme vás pomocí GPS.“

Zahodila jsem telefon a na chvilku zavřela oči. Je mi vážně špatně. Všimla jsem si hluboké rány na břiše, která nechtěla přestat krvácet, i když jsem na ni zatlačila. I když jsem měla vlastní problémy, všimla jsem si kluka vedle mě, který pomalu ztrácel vědomí.

„Ne, neusínej.“ přesvědčovala jsem ho, i když sama jsem byla při smyslech jen z poloviny. „Do hajzlu.“ procedila jsem mezi zuby. „Nesmíš umřít jasný.“

„Nebuď hysterická.“ zašeptal s úšklebkem a zavřel oči.

Neměla jsem sílu udržet ho držet s očima otevřenýma. Slyšela jsem jeho těžké nádechy a výdechy, to jediné mě trochu uklidnilo. Prostě jsem tam seděla vedle něj a čekala na záchranku. Bála jsem se. Bála jsem se tak zkurveně moc. Půjdu sedět. Za tohle půjdu určitě sedět.

Zavřela jsem oči, snažíc se zbavit hrozné bolesti hlavy…