BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]

ep 12

O 8 měsíců později

Myslím, že mi Harry napsal po naší společné noci několik smsek.. Druhý den odjel pryč, myslím, že někam do Austrálie. Poté co jsem přišla domů, Cassie mě přesvědčila, že ačkoliv má Harryho ráda, vztah na dálku nepředstavuje tu stabilitu, kterou potřebuju... Měla pravdu. Proto jsem mu neodepsala, raději jsem je ani nečetla.

Soutěž, kterou pořádala univerzita, jsem nevyhrála, ačkoliv se moje povídka všem moc líbila. Proto mi nabídli poloviční stipendium. Znamenalo to, že si nemusím platit ubytování, ale školné ano. Zezačátku jsem to splácela sama, což bylo s platem prodavačky v pekárně dost težké, ale Cassie mi nějakým záhadným způsobem vždy byla schopná pomoct. Mám pocit, že zatím stojí Harry, ale neptala jsem se. I kdyby, stejně by mi to nikdy neřekla.

Pár měsíců po mém přijetí na vysokou jsem letěla zpět do Ameriky, urovnat věci s rodinou. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem doufala, ale po dlouhém ubrečeném rozhovoru se vše spravilo. Po mém návratu mě začali opět podporovat ve studiu a pravidelně za mnou jezdí. Myslím, že jsou na mě hrdí. Že jsem se opět dokázala postavit na nohy.

Takže co teď? Teď bydlím na koleji, jako každý jiný student a užívám si onoho slavného studentského života. Ano, školné mi platí rodiče, ale práce v pekárně jsem se nevzdala. Snad už jen kvůli Rose, majitelce obchodu, která mi vždy napeče koláče speciálně pro mě, plněné mými oblíbenými přichutěmi. Taky je to možnost, jak splácet Cassie její dluh i když ještě studuju - což ona samozřejmě nechce, ale já jí i přesto na účet pravidelně posílám půlku výplaty. Dlužím jí to. Obětovala toho pro mě tolik a to nejen peníze.

A Cassie? Ta se spolu s Coltonem odstěhovala do Newcastelu, kvůli lepším pracovním nabídkám pro oba. Je to sice od Londýna kus cesty, ale i tak se pravidelně vídáme. Trvalo mi šíleně dlouho, než jsem ji přesvědčila, že už mě nemusí hlídat a může se konečně začít starat své vlastní štěstí. Tak to udělala. Teď už jen čekám na den, kdy mi konečně oznámí svoje zasnoubení...

„Izabello?" otočila jsem se za povědomým hlasem. „Si to ty?"

Trošku jsem ztratila hlas, když jsem před sebou uviděla stát blondýnku.

„Lou, ehm, ahoj." nejistě jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho.

„Ty tu teď pracuješ?" mile se na mě usmívala, což mě trochu zaskočilo.

„Jo," zklopila jsem hlavu a podívala se na svoji zástěru. „Potřebovala jsem se postavit na vlastní nohy, tak jsem tu."

„Vypadáš skvěle. Vážně." řekla a já.. jí věřila. Možná jsem na ni neudělala dobrý první dojem, ale teď jsem opravdu věřila tomu, že má radost z toho, jak dobře se mi daří.

Oplatila jsem jí úsměv a do tašky naskládala pečivo, které si vybrala. Ještě na mě mávla a chystala se odejít.

„Víš," otočila se před dveřmi. „Kdyby tě to zajímalo, Harry je teď ve městě. A už tu zůstává." pokrčila rameny. „Já jen kdyby tě to zajímalo." a s úsměvem zmizela.

Bylo zvláštní slyšet jeho jméno. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na naše poslední setkání. Ani jsem se s ním nerozloučila. Ale snažila jsem se na něj nemyslet. A ukázalo se, že něco na pořekadlu „sejde z očí, sejde z mysli". Kecám.

Takže, Harry je zpátky.. ale na jak dlouho, dva týdny, než odjede na další turné?

-

-

Namotala jsem na vidličku hromadu špaget a zase je vrátila do talíře.

„Dneska jsem potkala Lou."

Cassie vykulila oči. „Lou, jako Harryho kámošku-Lou?"

Přikývla jsem.

„Jo?" snažila se předstírat nezájem. „A co říkala?"

„Že je Harry zpátky." podívala jsem se na ni.

„Aha." pokrčila rameny a dál se věnovala krájení steaku.

Přimhouřila jsem oči. „Ty si to věděla!"

„Cože?" vykulila oči. „Ne, nevěděla!"

„Nezapírej!"

Chvilku jsme se vzájemně dívali do očí, než to Cass vzdala.

„Fajn." položila přibor. „Potkala jsem ho v Newcastelu, bude to pár dní."

„A co říkal?" chrlila jsem jednu otázku za druhou. „Ptal se na mě?"

Zasmála se. „Nic moc, bavili jsme se možná tak 5 minut. Někam pospíchal. Jen se mě zeptal jak se mám, co Colton a podobně."

„Aha." zklamaně jsem se vrátila k jídlu.

Obě jsme hodnou chvíli mlčely a jen tak se rýpaly v jídle.

„Chceš ho vidět?" promluvila Cass jako první.

„Nejsem si jistá." pokrčila jsem rameny. „Nepochopí, proč jsem odešla."

Cassie chápavě přikývla a obě jsme se zase začaly věnovat svým talířům.

„A víš co," položila jsem příboř. „Zjistila jsem že už toho mám dost. Mám dost toho, že ztrácím ty, co jsou mi nejbližší." popadla jsem kabelku a vytáhla z ní pár bankovek, které jsem hodila na stůl. „Už dávno nejsem ta troska, co si myslí, že si nezaslouží lásku. Zasloužím." popadla jsem kabát a naposledy se na Cass podívala. „Budu bojovat. Jdu za ním a všechno mu řeknu."

-

-

Chytla jsem si taxíka a ihned mu nadiktovala Harryho adresu. Celou cestu jsem byla strašně nervózní, ale na druhou stranu jsem se i těšila. Ať to dopadne jakkoliv, uvidím ho.

Taxikář mě vysadil před jeho domem a ze mě začala odpadávat odvaha, kterou jsem měla v restauraci. Co když už si ani nepamatuje moje jméno?

Zhluboka jsem se nadechla a prošla krátkou cestou až ke dveřím. Rychle jsem zazvonila, než si to rozmyslím. Čekala jsem pár minut, ale nic. Zazvonila jsem znova. Nic. Hádám, že mi to není souzeno.

Posadila jsem se na schodek před dveře a na chvilku zavřela oči. Proč jsem si myslela, že bude doma? Pravděpodobně si někde svoje dosavadní volno užívá, nejspíš ani nejsme na stejných kontinentu...

Podzim už byl v plném proudu, studený větr mi čechral vlasy a zároveň způsoboval husí kůži po celém tělě. To bych nesměla zapomenout kabatá v tom taxíku, žejo.

Chtěla jsem na chvilku vypnout, zklidnit se, spracovat všechno, co se mi teď honí hlavou.

„Bello?"

-

-

v.a. : tak už nás čeká jenom poslední díl... myslíte, že bude hepáč? :-D hh, uvidímee

vaše lau xxx