BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]

ep 11

V autě panovalo nepříjemné ticho, ale odmítala jsem promluvit jako první, stačí už, že jsem se nechala přesvědčit, že mě odveze domů. Navíc, on přijel zamnou, on očividně něco potřebuje, on by měl mluvit.

Po až neuvěřitelně dlouhé chvíli jsme zastavili před jeho domem.

„Pro tvou informaci, tady nebydlím." neodpustila jsem si rýpavou poznámku.

„Mám pocit, že k sobě domů bys mě nepustila." otočil se na mě. „A já si chci promluvit."

„Cesta trvala 20 minut. Měl si dost času k mluvení."

Povzdychl si a podíval se na své ruce položené na volantu. Čekala jsem, až promluví, ale on vstal a vystoupil z auta.

Nasupeně jsem se zabořila do sedačky, když se otevřeli i mé dveře a dvě silné paže mě popadly za boky.

„Okamžitě mě pusť!" křičela jsem, zatímco mě nesl jako pytel brambor k domu. „Harry!"

Ignoroval mé výkřiky, tak jsem ho kopla do břicha, což ho očividně zabolelo. Pustil mě na zem.

„Jsi dva kroky od dveří. Víš jak daleko si od svýho domu?" nadzvedl obočí. „A já tě rozhodně neodvezu."

Pusa se mi samovolně otevřela, a i když sem ji ihned zavřela, všiml si toho, soudě podle jeho nazvedlých koutků.

„Takže se tě zeptám, chceš zajít ke mě?" ušklíbl se.

Ignorujíc ho jsem nasupeně vešla do domu a automaticky zamířila do obývacího pokoje. Asi protože je to jediná místnost, ve které jsem byla.

Hodila jsem kabelku na gauč a sundala si šálu, která odletěla na zem. S hlubokým nádechem jsem se otočila na Harryho.

Stál ve dveřích, opřený o práh. Jen tam tak stál a pozoroval mě. Po několika neúnosně dlouhých vteřinách očního kontaktu sklopil hlavu.

„Co mi chceš Harry?" cítila jsem, že se mi láme hlas. „Nejsem dost důležitá na to, aby si se semnou zahazoval celý den."

„Jsi důležitá." zakroutil hlavou, aniž by se na mě podíval.

„Dal si mi jasně najevo, že ne." rozhodila jsem rukama a cítila první slzu, tekoucí po tváři.

„Jsi pro mě ta nejdůležitější osoba na světě." každé slovo vyslovil pomalu a tišše, stejným způsobem se ke mě přibližoval. Jako bych byla plaché zvíře a měla bych při prudkém pohybu utéct.

„Nechceš mě." slzy mi tekly po tvářích a já se nezmohla na nic jiného, než kroutění hlavou. „Vím, že semnou nechceš být a chápu to. Jen bych si přála, aby si mi to řekl dřív."

„To není pravda Bello." chytil mě za tváře.„Miluju tě."

Čekala jsem, že se dostaví pocit štěstí, ale místo toho mě bodlo u srdce.

„Donutila jsem tě to říct." zavrtěla jsem hlavou. „Myslíš si, že mě musíš milovat. Protože jsem závislačka, která se z odmítnutí složí. Ale to nemusíš, vážně." Krátce jsem přivřela oči, abych se nemusela dívat do těch dvou smaragdů, které byly přede mnou.

Levý koutek mu vystřelil vzhůru a jemným zmáčknutím mé brady mě donutil podívat se mu od očí.

„Vím co cítím, nemůžeš rozhodovat za mě." Téměř šeptal. „Proč nemůžeš přijmout fakt, že si pro někoho to nejúžasnější stvoření na celé planetě."

Hlasitě jsem polkla. „Al-ale semnou nebudeš mít normální život Harry. Nikdy."

„Jsem tu s tebou celou dobu. Jak ti mám dokázat, že to chci risknout, že neuteču, že to s tebou nevzdám." oponoval mi.

„Tvoje rodina mě nenávidí." zakroutila jsem znovu hlavou, ale jeho dlaně mě pořád pevně drželi. „Tvý přátelé taky."

„To není pravda."

Hlas se mi začal klidnit. „Měl bys beze mě mnohem jednodušší život." Odstranila jsem ze svého obličeje jeho dlaně, ale nepustila je. „Omlouvám se," Jednou rukou jsem ho pohladila po tváři a podívala se mu zpříma do očí. „Dala bych cokoliv za to, abych ten večer nesedla do auta. Abych tě nevytlačila ze silnice." povzdychla jsem si. „Abych neutekla z domu a nezpackala si život." Stáhla jsem ruku zpět podél těla a udělala krok dozadu. „Ale nemůžu to vrátit a musím se naučit v tom zmatku žit. To ty si nezasloužíš, jasný?"

„Bello," přivřela jsem oči při vyslovení mého jména, tak, jak to dělává jenom on „Neopouštěj mě."

Usmála jsem se a zakroutila hlavou. „Nikdy."

Než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, Harry byl u mě a překonáním krátké vzdálenosti spojil naše rty v krátkém polibku.

Odtáhl se a podíval se mi do očí, jako by snad čekal na svolení. Lehce mi přejel palcem po spodním rtu a opět mě políbil. Ucítila jsem jeho ruce na zádech, tlačící mě k němu ještě blíže, jakoby to bylo snad možné. V břiše mi poletovalo tisíce motýlků, líbil se mi pocit, který ve mě vyvolával tak jednoduchým gestem.

Veděla jsem, že ať se stane cokoliv, zítra toho budu litovat. Ale bylo mi to jedno.

Polibek se prohloubil a stal se o něco vášnivějším. Jeho ledové ruce mi zajeli pod krátké tričko, což mi vyvolalo husí kůži po celém těle. Tričko bylo v zápětí pryč.

Krk mi zasypával motýlími polibky, zatímco mi pomalu přejížděl po páteři, až se dostal k zapínání mé podprsenky. Tu obratem rozepnul a nechal ji sklouznout na zem, což mé tělo donutilo se otřást z nového přívalu chladu.

Nechtěla jsem zůstat pozadu, proto jsem ho znovu políbila na rty a pomalu mu rozepínala košili. Jakmile byl rozepnutý i posledního knoflíček a já ho pohladila po odhalené hrudi, jeho kůže se otřásla pod mým dotekem. Hádám, že nejsem jediná, kdo cítí kouzlo a zvláštnost této situace.

Náš polibek se na okamžik přerušil a já měla možnost spatřit obrovského motýla, kterého měl vytetovaného na hrudi. Musela jsem se nad tím pousmát. Tohle bych od něj nečekala. 

Chytil mě za bradu, čímž mě donutil vzhlédnout k jeho obličeji. Usmál se a věnoval mi další z těch dlouhých, procítěných polibků. Pomalu nás přemístil na gauč na který mě položil.

Nepřestával s polibky, zatímco zbavoval kalhot jak sebe, tak i mě. Nechávala jsem celou situaci v jeho režii, jen jsem si užívala ten hřejiví pocit z ochutnávání nepoznaného.

První příraz ve mně vyvolal ještě silnější emoci, než jsem čekala. Naše těla do sebe zapadla, jako by k sobě patřila odjakživa a pohybovala se v naprostém souladu. Vyvolával ve mě nejúžasnější pocit, co jsem kdy zažila.

Neznám krásnější výhled, než je on, teď a tady. Jeho napjaté svaly na rukou, po kterých jsem přejížděla a zarývala do nich své nehty. Jeho výraz spolu se rtem, do kterého se kousal. Jeho oči, které ze mě celou dobu nespouštěl. Ach ty oči!

Zakňučela jsem vzrušením, což jej přinutilo ještě zrychlit.

„Bello." zavzdychal mé jméno, což pro mě znamenalo úplnou tečku.

Pád přes okraj propasti pro mě byl sice jistou úlevou, ale taky zklamáním, že je konec. Chtěla bych, aby to mohlo trvat na vždy. My dva ve vzájemném propojení.

Lehla jsem si na bok, nechala se zakrýt teplou dekuou a obejmout jeho silnými pažemi. Nechala jsem si šeptat do ouška ty krásná slůvka. Byla jsem šťastná. Jednodušše šťastná.

O to víc mě mrzelo, že tohle rozhodně není náš šťastný konec.

-

-

v.a.: ne, v tomhle prostě nejsem dobrá, tyhle situace neumím dostatečně dobře popisovat :-D ale tak snad si počtete

lau xxx