epilog

437 28 6

od lauknappe

od lauknappe

O několik let později

Nazula jsem si podpatky, popadla kabát a rychle vyběhla z kanceláře. Vážně bych se měla naučit být dochvilná. Po cestě z budovy jsem se rozloučila se svojí sekretářkou a několika dalšími, do kterých jsem po cestě málem narazila, ve spěchu jsem vážně nebezpečná.

Před budouvou už na mě čekalo auto, které řídil Colton.

„Máš 15 minut zpoždění." auto se rozjelo dřív než jsem stihla zavřít dveře. „Jestli to stihneme, bude to zázrak."

„Nešil." zakroutila jsem očima. „Počkají na nás."

„To by teda měli." odfrkl si a společně jsme se zasmáli.

O pár minut později už jsme stáli před kostelem, nakonec jsme nepřijeli až tak pozdě.

„Izabello!" uslyšela jsem křik své matky. „Kde zase lítáš?"

„Dělala jsem uzávěrku, mami," pokrčila jsem rameny a šla jejím směrem. „Nešlo to už víc urychlit." usmála jsem se a natáhla se, abych jí mohla z náruče vzít malého chlapečka. Theo.

Hned jak jsem ho vzala do náruče, chytl mě za ukazováček a odmítl jej pustit.

„Máš jediný štestí, že si nezmeškala křest svýho prvního dítěte." zakroutila hlavou. „Ale očividně, tvůj drahý nebude mít takové štěstí."

„Harry tu ještě není?" zmateně jsem se podívala okolo.

Viděla jsem svoji i jeho rodinu, naše blízké, přátelé, ale on pořád nikde. Kde zase lítá?

Po několika dalších minutách jsme se začali přesouvat do kostela, hosté se začali usazovat, včetně mých rodičů.

Já vyšla těch pár schodů a postavila se na měnší pódium, hned vedle Cassie. Jo, Cassie je naše kmotra. Nikdo jiný by to být nemohl.

Všichni už jsme jen čekali na příchod pastora, když se rozletěly dveře a přiběhl udýchaný Harry. Měla jsem naplánované spražení nenávistným pohledem, ale nakonec jsem musela jen smát tomu, jak komicky vypadal.

Snažil se co nejrychleji a zároveň nejnenápadněji přesunout zamnou, což bylo dost obtížné a neobešlo se to bez několika poznámek od obou našich matek. Ha, a máš to!

Nakonec se dostavil a postavil se ke mě.

„Neříkej mi," zašeptal zadýchaně. „Že ty si přišla včas."

Zasmála jsem se a nechala se zezadu obejmout.

„Theo Desmond Styles." zaznělo místností a mě vytryskly slzy.

Můj syn. Náš syn.

„Zlato, proč pláčeš?" zašeptal mi do ucha a ještě víc mě k sobě přitiskl. „Dala jsi mi toho nejkrásnějšího syna a děláš mě šťastným. Miluju tě. Nechci tě vidět plakat."

„Miluju tě." zašeptala jsem nazpět a nechala se políbit na tvář. „Jsem prostě šťastná."

Jsem jednodušše šťastná. Nic mi nechybí.

v.a.: je krátký, ale co, je to jenom epilog.. chtěla jsem jen, aby byl vidět šťastný konec

tak ještě jednou děkuji všem čtenářům a taky všem hvězdičkám, co tenhle příběh dostal, moc si toho vážím

vaše lau xxxx