BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]

ep 2

Už přes půl hodiny jsem pochodovala po prázdné chodbě tam a zpátky. Čekala jsem na Cass, až mi konečně řekne nějaký novinky.

„Fajn, můžeš tam jít.“ povzbudivě se na mě usmála, ale vzápětí mě chytla za zápěstí. „Iz, prosím, já jen,“ odmlčí se. „ Jen buď milá jo? Potřebuješ toho kluka na svojí straně, jestli nechceš jít do vězení.“

Přikývla jsem. Vytrhla jsem jí ruku a propletla ji s mojí druhou. Byla jsem vystrašená. Břicho jsem měla stažené a ruce se mi třásly, jako bych snad měla Parkinsona.

„A jmenuje se Harry.“ houkla na mě C ještě, než zmizela za rohem.

Chvíli jsem stála před dveřmi pokoje, přesvědčující sama sebe, abych konečně vstoupila. Po několika minutách jsem konečně stiskla kliku a po hlubokém nádechu vešla dovnitř. Harry ležel na posteli, kolem sebe měl spoustu papírů a na čele se mu tvořila ustaraná vráska. Moji přítomnost zaregistroval až po chvíli.

„Ahoj.“ usmál se na mě, když si mě konečně všiml.

„Ahoj.“ napodobila jsem ho.

Nastalo trapné ticho, nevěděla jsem co říct a vzhledem k tomu, že to já přišla za ním, očekávalo se ode mě, že promluvím jako první.

„J-já, přišla jsem se omluvit.“ dostala jsem ze sebe.

„Za co přesně?“ zeptá se tázavě.

Jen jsem otevřela pusu a zase ji zaklapla. Copak on mě nepoznává?

„O mě nejde, ale vidělas moje auto?“ zakroutí hlavou. „Chudák, nezvládl to.“

Nechápu, jestli se snaží odlehčit situaci nebo to myslí vážně. Díky tomu, jak jsem nervózní, to nedokážu rozeznat. Jen na něj dál civím.

 „Podívej, jestli si tu kvůli mojí výpovědi, už jsem s policí mluvil.“ povzdychl si.

Narovnala jsem a vytřeštila na něj oči.

„Nepodám na tebe žalobu.“ usmál se na mě, když si všiml mého vyděšeného výrazu. „Řekl jsem těm policajtům, že byla namrzlá silnice a já jel moc rychle. Zaplatím pokutu, dostanu zápis a budu v pohodě. Po tobě budou jen chtít, aby si to všechno potvrdila a pak tě prostě nechají jít.“

„P-proč bys jim tohle říkal?“ zakoktala jsem se.

Pokrčí rameny. „Chtěl jsem tě ušetřit problémů.“

„A-ale, já tě srazila.“ hlas se mi zatřese. „Já vjela do špatnýho pruhu, protože jsem si něco vzala.“

„Nerad bych to rozmazával.“ rukou se poškrábal na zátylku.

„Měl bys chtít, abych šla sedět.“ nechápala jsem to. „Pokud bys po mě něco nechtěl na oplátku.“

„Podívej.“ povzdechne si. „Fakt máš asi mizernej život, když nechápeš, že lidi můžou dělat pro druhý i dobrý věci. Vím, že to ty si srazila mě a od záchranářů vím i to, že si byla dost v podivným stavu, když se to stalo, ačkoliv tvoje testy jsou prý negativní.“ Významně pozvedne obočí. „Ale každej děláme chyby, takže nemám potřebu tě tahat k soudu.“

Chvilku jen oba mlčíme. „V pohodě?“ zeptá se.

„J-já jen nevím, co říct.“ dostanu ze sebe.

„Je slušný poděkovat.“ pokrčí rameny a zasměje se.

„Děkuju.“ usměju se na něj, i když je to spíš nějaký škleb. Nemůžu uvěřit tomu, co mi právě sdělil, můj mozek to pořád nějak zpracovával. Není možný, abych z toho vyvázla tak lehce.