Stáž Hrůzy

10. kapitola - Pavučina svádění

    Vzbudilo mě ostré sluneční světlo. O můj bože, moje oči. Moje hlava. Masíroval jsem si spánky, seč to šlo, ale moc to nepomáhalo. ,,Au,'' zaúpěl jsem si nahlas. S pevně sevřenými víčky jsem došel až k závěsu okna a zase ho zatáhl. Tohle je teda pořádná kocovina. 

   Zase jsem došel k posteli a prostě do ní padl. A snažil se usnout. Už jsem odplouval do říše snů. Představa nádherné blondýny, která mě navštívila ve snu těsně předtím, než sem přijela moje nová asistentka, se opět formovala. 

   Akorát měla malá prsa. Počkat, moje blondýnka nemá malá prsa. A taky není malá. A nenosí bílé letní šaty, které jsou až moc provokativní. A má modré oči. Nikoliv oranžovo hnědou náhražku. Kam se poděli ty dlouhé blond vlasy? Proč jsou teď mahagonově hnědé?

   Proč přede mnou do háje stojí moje asistentka? Usmívá se na mě a dokonce mi i mává. Mám jí zamávat? A proč ne, je to jen sen. Taky já zamávám. Dokonce k ní udělám i krok, ale místo toho, aby se vzdálenost mezi námi zmenšovala, jen se prodloužila. 

   Zavrtěla hlavou. Poté se z mlhy vedle ní vynořil Bobby. Arrr. Ten hnusák jí objal kolem boku a přitiskl si ji na sebe. Nechala ho. Proč ho nechala? Políbil ji na rameno. Tak důvěrně. Jako kdyby byli spolu už dlouho. Přejela si pravou dlaní po tom místě, kde se jí dotkly jeho rty. Všiml jsem si, že na prstech má jak zásnubní prsten a hned vedle něj ten, který jí má dát muž, když jí skládá svůj slib před bohem.

   Ne. Zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Prostě ne. Rozeběhl jsem se k nim. Bez ohledu na to, jak rychle jsem běžel, stejně ode mě byly vzdálení. Bylo to, jako kdybych běžel na tom stupidním běžeckém pásu. Oba dva se otočili a mizeli spolu v té neproniknutelné bílé mlze, která byla všude kolem mě. ,,Ne!'' Zakřičel jsem, než naposledy zmizeli jejich stíny v mlze. Dokonce jsem ve svém zbrklém rozmaru vztáhl ruku k dvojici. Ještě se na mě stihla Hannah ohlédnout, než s ním zmizela.

   ,,Ne. Ne. Ne,'' opakoval jsem stále dokola. Teď už jsem byl ale vzhůru. Úplně vzbuzený. Doslova jsem křičel ty dvě písmena a stihl při tom k sobě tisknout polštář, kolébat se dopředu a dozadu a vrtět hlavou.

   ,,Copak? Zlý sen?'' Vyrušil mě z mé aktuální činnosti její hlas. ,,Ani se nedivím. Většinou mají ti s kocovinou špatné sny.''

   ,,Co tu děláš?'' Bylo jediné, co mě napadlo. ,,Měla jsi ještě vyspávat. Neuposlechla jsi mé rozkazy-''

   ,,Klidně mi strhněte plat. Ale jako vaše asistentka si pokládám za povinnost, aby jste se z té kocoviny dostal co nejdříve,'' přerušila mě a podala mi vodu s šumivou tabletkou, která už skoro vyprchala. A také aspirin. 

   Je nějak víc průbojná. Asi si moc myslí, když si jednou dupla. ,,Nepotřebuji to. Nic mi není,'' položil jsem vodu na noční stolek a vstal. ,,Ty jsi mě svlékla?'' Zeptal jsem se, když jsem zjistil, že na sobě mám jen džíny. Dokonce ani ponožky nemám. Přetáhl jsem si přes sebe prostěradlo.

   ,,Vy naděláte,'' zavrtěla hlavou a máchla nade mnou rukou. Než jsem stihl vydedukovat, co se chystá udělat, roztáhla mnou pracně zatažené závěsy. Bože, připadal jsem si jako upír. Vyloudil jsem ze sebe nepříjemný zvuk a i s povlečením omotaným kolem sebe jsem se zase sesunul na postel. ,,Viděla jsem Crayon tolikrát, že mě vaše hruď vážně nepřekvapí.'' 

   ,,Cože?'' Neubránil jsem se bublavému smíchu. Docela uspokojivý pocit. ,,Takže jsi viděla ten song tolikrát, aby jsi mohla obdivovat tohle?'' Odhodil jsem přikrývku a vystavil se na odiv. Na pěkně dlouhou dobu ztuhla a pohledem přejížděla můj hrudník.

   Bez ostychu jsem se k ní přemístil. Každou z paží jsem položil na zeď vedle jejích ramen. Byla uvězněná. Mezi zdí a mnou. ,,Pověz, nepřišla jsi sem, aby jsi si se mnou užila?'' Tyčil jsem se nad ní. Přiblížil jsem se k jejím vlasům. Mohl jsem opět zachytit tu vůni letního deště. Je to uklidňující. 

   ,,Nebo to byl tvůj plán už od začátku?'' Natiskl jsem se k ní. Cítil jsem její teplý dech na své odhalené kůži. Bylo to jako jemné pohlazení. Její zrychlený dech způsoboval, že se její hruď divoce zvedala. ,,Proto jsi se přihlásila na konkurz, hmm?''

   Zavrtěla hlavou. Ne? To byla jediná její odpověď. Prosté a nemluvné ne. ,,V co jsi tedy doufala? Myslela jsi si, že tady klofneš jednoho z těch, co těžce dřou a pak si budeš žít v blahobytu?'' Nevím, kdo koho tu začal svádět, ale nemůžu dostat z hlavy myšlenku jak chutnají její ústa. Proč je přede mnou schovává? 

   Zajel jsem jí jednou rukou do vlasů na temeni. Jsou jemné. Jsou tam vůbec? Mám pocit, jako kdyby se mě její vlasy ani nedotýkali. Pevně jsem je uchopil do ruky. Ano, jsou tam. Mezi prsty. Snaží se vysvobodit, ale pevně je držím. Škubl jsem jimi. Takže byla donucena se na mě podívat. Konečně můžu ochutnat. Jsou teď tak velké a přímo vybízejí. 

   A její oči. Zase musím vidět tu umělou oranžovou v záplavě smyslné hnědé. Vyjel jsem pohledem výše.

   Ona pláče. Tedy nepláče. Jen se jí lesknou oči. Snaží se zadržet pláč. To je lepší definice. Ona to nechce. Co to dělám? Uvolnil jsem její vlasy ze železného sevření. Vyklouzly radostně z mého sevření. Byly pryč. Odlepil jsem se od ní. ,,Promiň. Asi jsem se trochu neovládl.'' Přešel jsem opět k posteli. 

   ,,Připravila jsem vám oblečení,'' pravila skoro neslyšně. ,,Teď když mě omluvíte-'' Bez meškání se vydala pryč. Vystřelila z mé ložnice jako šíp z luku. Její vlasy mi zakrývali výhled na její obličej, ale z tónu hlasu jsem poznal, že na tom není dobře.

   Sotva se zavřeli dveře, vjel jsem si rukama do vlasů a svalil se na znak do matrace. ,,Co jsem to do háje udělal?'' Přemýšlel jsem o tom, jak jsem se k ní přiblížil a nemyslel na nic jiného než na to, jak musí být její pokožka jemná. A nebo na ten hrozný sen. Otřásl jsem se zhnusením. Ne nad sebou, ale nad tím, jak ji Bobby objímal. Odporné. 

   Pohrával jsem si s pramínky svých vlasů. Během zpytování svého svědomí jsem si povšiml, že nejsou ani zdaleka tak jemné jako ty její. Takový detail a já si toho všimnu. 

   Ne. To je nesmysl. Nemůžu... Vždyť ji znám jen dva dny a kus. Není možné. Nesmysl. Už jsem tak přepracovaný, že se mi plaší hormony, jako kdybych byl zase teenager. 

Ahoj. Jsem si plně vědoma, že většina mě teď bude chtít donutit co nejdříve napsat další kapitolu, protože tohle... To už je moc. A tedy, psaní téhle kapitoly šlo opravdu samo. Začala jsem v osm a o dvě hodiny později už jsem měla hotovo. Tak co?

   Nejdřív bych začala tím snem a řekla, že GD už začíná magořit. Možná taky díky tomu tak ''zpanikařil'' a začal svádět Hannah. A teda že se mu to dařilo. Vlastně se do toho nakonec zamotal a tak se nechal svádět nic nedělající Hannah. Ale ta slova. Au. Hannah to muselo určitě hodně zabolet.