Stáž Hrůzy

23. kapitola - Listopad

   Monotónní pípání pokladen, stěžování si nespokojených zákazníků, hlášení kterým nikdo nerozumí. Ano. Tohle je teď můj svět. Další práce. Do které se budu muset za chvíli vrhnou. Už třetí měsíc si den co den sedám za pokladnu číslo osm a dělám to, co každá pokladní.

   ,,Hannah, mohla by jsi na chvíli?'' Odchytila mě v šatně naše manažerka. Následovala jsem ji ven na chodbu a když jsme měli dostatek soukromí, opět se na mě zase obrátila. ,,Za chvíli nás čekají Vánoce, Hannah. A není dostatek pracovnic, chtěla jsem tě požádat o-''

   ,,To je dobrý, vezmu i další směnu.'' Hned jsem pochopila kam náš rozhovor směruje. ,,Klidně to mohu vzít už dnes.'' 

   ,,Vážně. To jsem ráda,'' vydechla si manažerka. Není zlá. Prostě jí jen leží na srdci dobro obchodu a zaměstnanců. Většina pokladních už má rodiny a mají přednostní právo na to si vzít dovolenou. Tudíž jim to ani nezazlívám. Navíc skvělá příležitost pro mě, abych si ještě víc přivydělala.

***

   Dvanáctihodinové směny každý den. Někdo by řekl, že je to moc, ale na poslední dva měsíce, které jsem strávila tam někde v Asii, to ani zdaleka nemá. Sedím na pohodlné židli a neuháním se někde na pomezí dvou prací. Dokonce mám i volný čas, ale zrovna tomu se snažím vyvarovat.

   Čas pro sebe znamená přemýšlení. Přemýšlení o věcech, lidech a slovech. Moc bolestivých slovech, takže se radši zaměstnám prací. Nebo se jenom potuluji po městě. Někdy zabloudím až ke škole, ze které jsem nakonec radši odešla. Stejně bych teď na studium neměla čas a ani na něj nejsem psychicky připravená. Prostě se jen snažím přežívat.

   A proto obsluhuji lidi, kteří spěchají domů, za svými rodinami. Ví, že na ně někdo čeká a v jejich tvářích vidím štěstí, že už je konečně někdo propustí z tohohle dobrovolného vězení. Oh, ano. Málem bych zapomněla. Úsměv a poděkování za návštěvu. Úsměv jsem po měsíci vzdala. Po dalším měsíci jsem vzdala dokonce i pohledy do jejich tváří. Prostě jen udělám svojí práci a poděkuji.

   Jako zrovna teď. Pod rukama se mi ocitá jedna z nejdražších bonboniér, které tu máme. S klasickou, obyčejnou, city nedotknutou větou: Omlouvám se!. ,,Dvě stě devadesát devět.'' Zase kluk, který se snaží dostat holku na tak lascivní omluvu a dárek. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak jim na to ty holky dokážou skočit. 

   Ale asi je i chápu. Když člověk opravdu miluje je schopný odpustit i díky tak chabé omluvě. ,,Pane, tady platí pouze česká měna. Tamhle na rohu je směnárna a...'' Zarazila jsem se, když jsem si pozorněji prohlédla bankovku. To jsou jihokorejské wony. ,,Odejdi!'' Přešla jsem plynule do angličtiny a řekla jsem to bez toho, aniž bych se podívala na obličej toho kdo to může být. Vůbec nechápu jak mě mohl najít. ,,Okamžitě odejdi!'' Řekla jsem trochu hlasitěji, když se stále k ničemu neměl. 

   ,,Hannah, ty se na mě ani nepodíváš?'' Pronesl skoro neslyšně. Při zvuku jeho hlasu mi na zátylku naskočila husí kůže. Takové to příjemné mravenčení. Moje tělo mě zrazuje. A když vyslovil moje jméno, chtělo se mi k němu vzhlédnout. Vážně jsem po tom toužila, ale rozum mě varoval, ať to nedělám.

   ,,Ne,'' odpověděla jsem stejně chladně, jako před tolikrát předtím. ,,Nebudu se koukat na někoho, kdo mi tolik ublížil a teď prosím odejdi.'' Stále tam stál a shlížel na mě. Cítila jsem jeho pohled na tom kousku tváře, který mohl ze své výšky spatřit. ,,Jestli neodejdeš, zavolám ochranku,'' zavrčela jsem výhružně. Stále ke k ničemu neměl. 

   ,,Hannah...''Zakňučel skoro prosebně. Kdybych ho neznala, dokonce bych řekla, že to prosba byla. Sklonil se, aby spatřil moji tvář a já tu jeho. ,,Prosím, nech mě si s tebou popovídat.'' Dotkl se mé ruky. Dotkl se mě?! Snažila jsem to na sobě nenechat znát. Ucukla jsem rukou, musím se dostat z jeho dosahu.

   ,,Ochranka. Ochranka.'' Během chvíle u mě byli dva velcí svalovci, kteří se zmateně dívali na nás dva. ,,Tady ten pán mě obtěžuje. Mohli ... Mohli by jste ho vyvést?!'' Oba dva kývli souhlasně hlavou a pak už jsem jen viděla, jak slavného G-Dragona odvádějí dva zaměstnanci ochranky pryč. Kolikrát se vám tak zadaří tohle vidět? Nejspíš nikdy.

   Ale i přesto mnou zmítalo naprosto něco jiného. Panika a něco nevysvětlitelného svíralo celou moji hruď. Proč sem přijel? Nechci aby tu byl. Tak moc jsem se snažila zapomenou na ty čtyři měsíce, že se mi to i dařilo. Tak moc jsem si přála zapomenout a on si teď přijde a celé mi to zkazí. 

   ,,Hannah, jsi v pořádku?'' Ohlédla jsem se za sebe. Všechny moje kolegyně na mě soucitně hleděli. Ta nejbližší, Lili se jmenuje, mi byla ze všech nejblíže. ,,Jsi celý bledá. Jdi se na chvíli posadit na šatnu.''

   ,,Proč?'' Usmála jsem se na ní strojeným úsměvem. ,,Jsem v pořádku, jen nějaký otravný zákazník. Každá takového máme.''

   ,,Jo, ale ti naši mluví česky,'' probodla mě nesmlouvavým pohledem a pak ukázala ke dveřím ze kterých vykukovala hlava naší manažerky. ,,Navíc i šéfová chce, aby jsi si dala pauzu.''

   ,,Dobrá. Jen se postarám o tu frontu, co tu mám,'' nenechala jsem se odbít a dodělala svoji práci. Pak jsem jako poslušná zaměstnankyně zamířila dozadu.

   ,,Jste v pořádku, Hannah?'' Zeptala se mě zcela přímo manažerka. Bez meškání jsem přikývla na souhlas. Kdo by se hroutil po tom, co ho v potupné práci zastihne jeho bývalý šéf? Nikdo. Nejsem přeci nějaká slabá ženská, která svůj život řídí na základě svých, naprosto nesprávných citů. Už nikdy víc takovou ženou, nechci být. ,,Evidentně nejste. Běžte domů.''

   Nemůžu jít domů. Co když je někde venku? Nechci ho už vidět. Nejradši bych tu někde zůstala. Třeba sklad. Jo, tam se určitě najde mnoho práce. Mohla bych to tam zamést. A potom ještě jednou. Nebo to tam přeskládat abecedně. A pak tam zase zamést. ,,Ale-''

   ,,Nechci nic slyšet. Jste moje zaměstnankyně a já na vás vidím, že nejste v pořádku. Proto vám uděluji den volna a neodporujte. Nemůžeme si dovolit chyby jen kvůli vašemu rozpoložení.'' To bylo poprvé, co na mě naše manažerka zvýšila hlas. A zároveň to znělo tak ochranitelsky. ,,Klidně si tu sedněte a počkejte, než budete v pořádku, ale dnes už vás za tou pokladnou nechci vidět. Rozumíte tomu?''

   ,,Ano,'' přikývla jsem a vydala se do šatny. Sedla jsem si tam a bránila svým myšlenkám k bloudění do minulosti. Do té před pár měsíci, kdy jsem se rozhodla odjet. Kdy jsem nechala práce, která mě ubíjela a kdy všichni lidé, kteří ve mě věřili prostě přestali věřit. Vrátila jsem se sem a prakticky přerušila kontakt se všemi. Clara mě od té chvíle neviděla. S otcem se vídáme jen když odcházíme do svých prací a vracíme se unavení zpět. 

   Samozřejmě i na místě jako je tohle jsem neunikla slavné kapele BIGBANG a od svých kolegyň jsem se doslechla, že se šeptá všude možně, že se tu objevili. Nechtěla jsem si to připustit, ale v tu chvíli mi srdce poskočilo radostí. A hned potom se zase zastavilo při myšlence, že jsou tady. Ve stejné zemi jako já. A teď když ho viděli a ví, že znám jejich leadra ... Jak se budu moct svým kolegyním podívat do tváře? Jak se budu moct podívat na sebe do zrcadla? 

Ola. Tý jo. Četli jste, co jsem napsala :D Přijel a no tedy jako Hannah se s ním nemazlila :D Dala mu to docela sníst, ale zamávalo to s ní. A docela dost. Sesypala se jako domeček z kartiček do kterého se opřel lehký jarní vánek. Podle mě je tahle kapitola ta nejprocítěnější, jakou jsem zatím napsala a tedy docela s jejími pocity soucítím.