Střípky [TMR FF] ✔️

První kontakt

Tak nějak jsme si usmyslela, že to už nebude jednodílovka, ani dvojdílovka, ale pro jistotu celá série... drobné střípky Cindiina života, to, co já bych považovala za zlomové a důležité (pro vás, nové - napřed jsem zveřejnila dva na sobě nezávislé díly, ale díky nápadům se to jednoduše předělalo). Můžete poděkovat i NativeFeral, protože bez ní by ty základní díly nevznikly. Nebo možná jo, ale ten druhý ne :D.

Nevěděla jsem, kde jsem. Nevěděla, proč tam jsem. Nevěděla vlastně, ani jak jsem sem dostala. Jediné, co jsem věděla s přesností je, že tam, kde jsem, být nechci. Obklopuje mě úplná tma, snažím se mrkat a zachytit jakékoliv známky světla. Prozatím bezúspěšně. Hmatá kolem sebe prsty a rukou narazím do kovové klece. Náraz mi projede až do ramene a hryznu se do vnitřku tváře bolestí. Au. Tohle bolelo.
Cindy. Cindy. Cindy... opakovala jsem si svoje jméno. Konstrukce jakéhosi vozítka (snad výtahu) se mi zarývá do zad a pozadí, sedím. Tisknu se k oné kleci, i když se mi pruty železa nepříjemně zarývají do zad. Snažím se polknout knedlík, co se mi usadil v krku.
Slyším rachot, chci si zacpat uši. Klec se se mnou rozjíždí nahoru, jsem si jistá, že kdybych promluvila, i tak bych se neslyšela. Skoro nic nevidím, jen patné obrysy čehosi, co se tváří snad jako krabice, nevím. Snažím se rozhlédnout kolem sebe. Bojím se. Nejsem na tmu zvyklá.
Snažím si vzpomenout, proč tam jsem. Jenže kromě mého jména... jako by místo paměti byly vymetené šuplíky. Ano, pamatuji si, že nejdelší kostí v našem těle je kost stehenní, že pampeliška je žlutá a jak chutná hamburger. Ale nepamatuji si učitele, který by mě učil přírodopis, maminku, která by mě učila barvy, ani se kterým přítelem nebo kamarádem jsem si ten hamburger objednala. V hlavě se mi tluče myšlenka přes myšlenku. Tisknu si ruce ke spánku a uším, krčím kolena a snažím se před tou temnotou a hlukem schovat. Konstrukce stále zrychluje, skřípe a praští, až se bojím, že ještě rychleji za chvíli spadnu dolů. Je tohle snad peklo?
Cuk.
Místnost sebou trhla, zaskřípěla a ztichla. Po době, kterou jsem strávila modlením se, aby byl konečně klid, je to až nepatřičné. Konečně mohu trochu přemýšlet, a vzpomenout si, co tu dělám.
Jenže zjištění, že není na co si vzpomínat ani co utřiďovat, mi vyrazilo dech. Jako kdybych se teď narodila, přímo tady, jako bych byla dcerou samotné konstrukce. Žádná matka, žádný otec, nikdo, koho bych znala, nikdo s kým bych mohla prohodit pár slov. Skoro, jako kdyby to bylo pravda.
Přitiskla jsem si ruce k bokům hlavy. Možná, že když se budu dostatečně soustředit, tak z tohoto místa skutečně zmizím...
... nebo mě jen začne bolet hlava.

Břink.
Kdesi nade mnou se ozvalo prudké zařinčení, ale já jsem pevně stiskla víčka k sobě. Já nechci umřít... nechci umřít někde, kde nic nevidím, někým, koho neznám, úplně bez vzpomínek...
„Kámo, tohle nevypadá na kluka."
„Kdo to je?"
„To je... holka?!"
„Konečně alespoň nějaké vytržení ze stereotyp-"
„Drž klapačku, Gally."
Zůstávala jsem v té samé pozici. Chvěla jsem se po celém těle jako osika...
Na podlahu klece něco dopadá a podle následných, houpavých kroků cítím, že je to nějaká osoba. Stále neotvírám oči. Snažím se nevnímat, kde jsem. Podle těžkých kroků usuzuji, že jde o chlapce. Pokládá na mé předloktí dlaň a pevně ji sundá od mojí hlavy. Nádech, výdech. Nezbývá nic jiného, než se mu postavit, než mě skutečně zabije...
Pomalu otvírám oči a cloním si druhou rukou prudkou záři slunce. Mžourám a snažím se přizpůsobit prudkému slunečnímu svitu po tolika minutách či snad hodinách strávených ve tmě.
Obracím oči k tomu mladíkovi, nevědomky se tisknu k železné konstrukci. Přívětivou tvář, blond krátké vlasy, oči zářící vtipem.
„Bene, tak už ji vytáhni!" ozve s hlubší hlas tam seshora a další hlasy se k němu přidají. Takže ten kluk přede mnou se jmenuje Ben. Opatrně se podívám kamsi nad sebe. Pozoruje mě malá skupina, nahoře jich není víc než patnáct. Zírají na mě jako na supi.
Třes se jako osika. Co mi chtějí udělat? Proč na mě zírají, jako kdyby nikdy v životě holku neviděli. Zjišťuji, že mi po tváři stékají slzy. Neuvědomuji si, že bych začala brečet.
Ben je poslechne, postaví se a mě proti mé vůli vytáhne s sebou. Nedosahuji mu ani po ramena. Třesou se mi kolena, když mě Ben pouští a postrkuje mě směrem k nespočtu rukou, které se nabízejí, že mě vytáhnou nahoru na vyvýšeninu. Chytám se nejbližších z nich a nechám se vyhoupnout k nim. Čekala bych trochu osobního prostoru, ale to oni ne. Lepí se na mě jako vosy na med. Začíná se mě zmocňovat panika. Snažím se opatrnými pohyby dostat na okraj davu, nějakým zázrakem se skutečně dostanu až k jeho kraji a pozoruji skupinu přede mnou. Žádný z nich se mi nevrývá do paměti, splývají v jednu velkou, unavenou a špinavou masu.
Co se to děje.
„Hej!" ozývá se jeden z nich. Otáčím k němu a bezděky dělám pár kroků vpřed. Blíží se ke mě mohutná postava. Chlapec, jak jinak. Statné tělo, prasečí očka a neustále podmračené obočí. Jednoduše - na něj bych se jako na obrázek dívat nechtěla.
„Jak se jmenuješ?" postupuje dál ke mě a já neustále ustupuju vzad. Nic neříká. Neodpovídám. Vím, že kdybych promluvila, leda bych propukla v pláč. Před očima se mi dělají mžitky. Co se to děje?
„Hej, na něco jsem se ptal," hoch udělá pár rychlejších kroků a popadne mi obě zápěstí. Vyjeknu a snažím se mu vykroutit. On se ke mě naklání tak blízko, že mám pochybnosti o jeho pastě na zuby a kartáčku. Nebo třeba jen tak snídá každé ráno česnek.
„Jak se jmenuješ?" cedí slova mezi zuby. Nejspíš si tak snaží upevnit postavení. Ano, tím, že mě poníží. Logika některých lidí mě zaráží. V okolí asi nebude nikdo, kdo by tady měl vyšší slovo než on... a tak se toho asi snaží využít.
„Pusť ji, Gally..." ozývá se za mnou lenivý. Otáčím se. Poklusem se k nám blíží mladík, asiat, možná sedmnáctiletý. Sice jeho hlas zní naoko ledabyle, ale slyším v něm ostrý podtón. Je napjatý. Pokračuje: „To, že je Newt stále u meďochů a Alby je tam s ním neznamená, že ji tady pomalu znásilníš. Nech místo i jiným..." několik hochů z davu se uchechtne.
To vážně? Probodnu neznámého hocha pohledem a přimhouřím oči. Kretén...
Gally se na neznámého jen podívá, stále mi tiskne zápěstí. Pouští mě pomalu, prst po prstu, jako by dělal asiatovi bůhví jakou milost. Přejde pomalými kroky až k němu dojde, snad v naději, že mladíka zvyklá. Ale jelikož je nově příchozí vyšší než on, tak nějak to míjí účinkem.
„Dávej si pozor na jazyk, Minho," zavrčí vztekle a založí si ruce na prsou. Ten kluk - Minho - se jen uchechtne, přejede ho pohledem a prohrábne si vlasy. Otočí se na mě. Nic neříká. Já zírám na něj, on zírá na mě.
„Jdu pro Albyho..." řekne beze špetky zájmu, otočí se a jde směrem pryč.
Kde to vlastně jsem? Rozhlížím se kolem sebe. Vysoké stěny... vězení... jedna jediná brána...
Pak si pamatuji jen tmu.

°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°_°

Znáte ten pocit, když jste pořád nespokojený s tím, co by postava ve vašem příběhu řekla? Protože já jo... hej, mě to dělá problém jen u Minha a to je dost špatný :D Radila jsem se o tom i s NativeFeral - ale pak jsem tam nechala svoji verzi.
No nic, snad se vám bude tahle kapitola líbit :3 Myslím, že do doby TDC ji doplním ještě o jeden, možná dva střípky. A pak? Who knows. Uvažuji o tom, že bych sepsala vlastní filmovou verzi Vražedné pomsty z Cindiina pohledu. Protože po konci Spáleniště... kdyby tam přiletěl Charlie Sheen a začal rozdávat drogy, řekněme, že bych se nedivila. Co myslíte? Ještě se s Minhem nechci rozloučit a snad to baví i vás :)
Můžete zanechat komentář s názorem! :3
A můžete se těšit na další střípek ^^

Love U,
Enemia