Need New Energy

Část 1: Co to bylo?

Hvězdy jsou nádherné. Často je chodím pozorovat. Bohužel sama. Nemám přátele. Mé jméno je Melwen. Dnes je nádherný, teplý večer. Dokonce sem tam spadne nějaká hvězda. Já jen ležím v trávě v kopci nad naší vesnicí a přeji si aspoň jednoho kamaráda. Vzpomněla jsem si na svého kamaráda Jacoba. Byl o měsíc starší, než já. Byli jsme nerozlučná dvojka už od dětství. Bohužel pak nastala ta osudná noc. Jejich dům někdo podpálil. Nikdy jsem nezjistila proč. Oheň se šířil rychle, nestačili utéct. Byla jsem tam, běžela jsem dovnitř pro něj. Bylo ale pozdě. Uhořeli tam všichni. Neunesla jsem to a měsíc jsem nevycházela z domu. Chtěla jsem se taky zabít. Bylo mezi námi i něco víc, než jen kamarádství. Měla jsem ho ráda. Po té noci mám popáleninu na pravém předloktí. Připomíná svým tvarem a odstínem hory. Jacob mi ukázal toto místo, kde teď ležím, asi před osmi lety. Byl to jeho dárek k mým devátým narozeninám. Tři roky před tou tragédií. Po tváři mi stékaly slzy. Tak moc mi chybí. Každý jasný večer jsme sem chodili a koukávali na hvězdy. Bylo to nádherné. Vyprávěl mi příběhy o zemi, kde žijí draci a ztracená civilizace Elfů. Prý leží za horami. Chtěl se tam se mnou vydat. Byl to jeho sen. Z mého bloumání mě vyrušil podezřelý šelest za křovím. Bylo to tak blízko, až jsem se lekla. Vyhoupla jsem se ladně, jako kočka do křoví. Musím být potichu. Nesmím promluvit. Na menší palouček mezi vysokou trávou stáli dva statní cizinci. Vypadali docela drsně. Na zádech měli ostny. Na nohou měli ostny. Také helmy byly posety jemnými jehlicemi. Copak asi v sobě schovávají? Přemýšlela jsem, co jsou zač. Před sebou hnali staříka. Byl velmi starý a nebyl moc pohyblivý. Celý hlouček stál asi tři metry ode mne. Bylo to děsivé. Pokřikovali na něj v cizím jazyce. Mlátili ho. Neměli slitování. Asi z něj dobývají informace. Držela jsem si pusu, abych nevykřikla. Ostnatí trýznitelé couvli kousek od starce. Ten se pomalu zvedl na nohy. Podpíral se holí. Jeho dříve sněhobílé vousy byly nyní rudě zabarvené. Chtěla jsem utéct. Musím utéct. Ale nemohu ho tady nechat! Je dost pravděpodobné, že tady dokonce zemřu! Vlil se do mě takový strach, že jsem slyšela své srdce tlouct. Stařík pohlédl na třpytivé nebe. Sklonil hlavu. Věděla jsem, že to bude jeho konec. Podíval se směrem, kde jsem byla ukryta. "Elfové opět ožijí. Ožijí mladou rukou. Bude prolito mnoho krve. Nastanou zlé časy." řekl stařec. Z jeho očí začaly padat slzy. Jeden s "Ostnáčů" se napřáhl a jednou ranou srazil staříka k zemi. Už se nepohnul. Potichu jsem se zvedla. Ostnáči už odcházeli, jenže šlápla jsem na suchou větev. Ta zapraskala. Ostnáči se otočili a rozběhli se za mnou. Nabrala jsem trysk. "Elfové ožijí?" Jacob si nevymýšlel! Měl pravdu! Za zatáčkou byl schovaný můj kůň. Naskočila jsem a uháněla pryč. Jela jsem hustým lesem. Ostnáči naskočili také na své koně. Snažili se mě dohonit. Nechtějí, abych znala slova starce. Najednou jsem cítila teplo. Oni podpalují les za sebou! Oheň se rozšíří do vesnice a... Všechny domy, celá vesnice shoří! Nesmím do vesnice. Dost bych je ohrozila. Už takhle jsou v nebezpečí. Dál jsem ujížděla lesem. Ostnáči se drželi těsně za mnou. Přes cestu ležel strom. Nebyla jiná cesta, než přeskočit veliký kmen. Namířila jsem na kmen. Ostnáči mě následovali. Kůň už nemohl, těžce oddechoval. Stále ale běžel. Už jsem letěla vzduchem. Kůň ale zavadil o kmen a vyšvihl mě ze sedla. Ležela jsem na zemi. Ostnáči seskočili z koní a začali mě bít. Ostny se mi zabodávaly do kůže. Byla to neskutečná bolest. Věděla jsem, že mě zabijí. Přestávala jsem cítit nohy, ruce a poté celé tělo. Vše kolem mě utichlo. Před očima jsem měla tmu. Už jsem necítila bolest. Ve tmě se rozsvítilo oranžové světlo.  Blížilo se. Líbezné tóny byly stále silnější. Už jsem viděla skoro oranžově, když mě vyrušil vystrašený mužský hlas.