Need New Energy

Část 12: Volnost na dosah

Nepodařilo se mi usnout. Casper spokojeně ležel na zemi. Překročila jsem ho a hleděla jsem z okna na ostatní pokoje. Prostředkem prostupovalo světlo. Nedokázalo však dohlédnout dolů. "Ty už jsi vzhůru?" zeptal se potichu Casper. Uklidil přikrývku protáhl se a stoupl si na mě. Hleděla jsem na drobné obrazce. Lemovaly mi od dlaně až po předloktí. Byly safírově modré. "Pokud ti to vadí, tak je můžeme schovat." řekl a odešel něco hledat do skříně. Můžeme? Sedla jsem si na postel a přejížděla jsem si prsty po jemných vlnkách. Casper si ke mně klekl a začal mi ruku obvazovat. Od prstů, až po loket. To stejné udělal na druhé ruce. "Nikdo nic nepozná a všechno zůstane schované." řekl a přejel prstem po mém pravém zápěstí. "Co budeme dělat dneska?" zeptala jsem se. "Mám docela hlad. Půjdu najít něco k snídani. Chceš jít se mnou?" zeptal se Casper a zvedl se. Docela jsem měla hlad. "Jo, taky mám hlad." řekla jsem a usmála jsem se na Caspera, který stál ve dveřích. "A co by sis dala? Ovoce, nebo maso?" zeptal se a zamkl pokoj klíčkem, který zastrčil pod stříšku nad dveřmi. Nechápala jsem smysl stříšek nad dveřmi, ale nesmím tady vzbudit rozruch. Moc se mi to ale zatím nedaří. "Posloucháš mě?" šťouchl do mě Casper. Nevnímala jsem ho. Myslela jsem na Faelivrina. Co asi dělá? Casper mě zatahal za ruku. "Jsi v pohodě?" Tvářil se starostlivě. "Jo, jsem v pohodě, jenom..." Musela jsem zamaskovat to, že jsem nervózní. "Jenom jsem se zamyslela." řekla jsem. Casper se zamyslel a při tom luskal prsty. "Už vím, kam tě vezmu. Jak moc jsi hladová?" zeptal se. "Moc ne, kam půjdeme?" začínal mi nahánět strach. "Uvidíš." řekl a vyrazil do tmy. Procházeli jsme chodbami. Ucítila jsem vůni květin a volnosti. Casper mi zavázal oči a řekl mi. "Nech se vést, nic se ti nestane." nechala jsem se vést. Vůně byla čím dál silnější. Nakonec jsme se zastavili. "Neotevírej oči, až ti řeknu." Casper mi odvázal šátek a zatleskal. "Můžeš je otevřít." Oslnilo mě ostré světlo. Modré světlo, které prostupovalo mezi listy. "Polez!" zakřičel se smíchem Casper z vrchní větve stromu. Ladně jsem se vyhoupla na větev, jako štika přes vlny a šplhala jsem za ním. Když jsem došplhala za ním, tak se zasmál a zhoupl se na provaze. "Chyť si mě!" ozvalo se z druhé strany. Se smíchem jsem se zhoupla taky, ale do jiného směru. Prolétla jsem rostlinstvem. Náraz byl tak silný, že mě začaly štípat tváře. Zakřičela jsem a pustila jsem se. Vyletěla jsem do výšky. Voda mi znemožnila otevřít oči. "Melwen!" vykřikl Casper. Ztichla jsem. Vlasy mi létaly okolo obličeje, padala jsem dolů. Cosi mi proklouzlo mezi rukama. Chytla jsem to a držela jsem se pevně. Bylo to lano! Otevřela jsem oči. Držela jsem se pevně. Okolo mně byly safírové částečky. Kdesi jsem se zachytila. Byl to Casper, který mě celý udýchaný držel okolo pasu. "Ty ses mi málem zabila!" a objal mě. Rozhodila jsem si vlasy a zůstala jsem zírat na svou ruku. Byly na ní modré, třpytící se částečky. Casper na mě hleděl se zájmem a usmíval se. "Jsi nádherná." zašeptal a začal mi rozvazovat obvazy. Obrazce se zvětšily a zářily safírovou barvou, jako částečky ve vlasech. "Stále jsme v Elfí civilizaci?" Casper se usmál a přivřel oči. "Ano všechno je uvnitř." řekl a někam mě vedl. Po tlustých větvích, připomínající kmeny stromů směrem nahoru. Slyšela jsem vodu. Z vrchu bylo vidět až dolů na prostředek místnosti. Ti Elfové jsou tady, jako ve vězení. Všechno, co potřebují je vevnitř. Nesmí se nadechnout čerstvého vzduchu. Ale proč? "Podívej se na sebe." řekl Casper a ukázal na malé jezírko. Zírala jsem na svůj odraz ve vodě. ve vlasech se mi třpytily částečky safírové barvy, obličej byl bledý, jako křemen a oči modré, jako vzory na ruce a částečky ve vlasech. Chytla jsem se provazu a sjela jsem níž. Casper sjel za mnou. "Vypadáš, jako jedna postava z kreseb legend Elfí civilizace." poznamenal. Napadla mě jedna věc. "Kde ty kresby najdu?" zeptala jsem se rychle. "Ty kresby se ti dostanou do rukou pouze při obřadu, pak už nikdy v životě." řekl Casper. Uslyšeli jsme šramot. Následovala velká rána a hromový hlas. Zatáhla jsem Caspera do křoví, které rostlo na kmeni tři metry nad zemí. Ten dole se ztišil. Byl to mocný Elf a k někomu mluvil. "Je to špatné, nikdo jí nenašel. Ona zná celou pravdu." řekl slabý hlásek. "Jak to, že jste jí nenašli? Ani u jídelního sálu nebyla? Musíte jí najít, dokáže jednou větou zrušit celé impérium Elfí civilizace." opětoval mocný Elf a pokračoval. "Musíte jí najít, neprošla obřadem, dokáže otevírat oči." při dalších slovech se ještě ztišil. "Zná pravdu o Faelivrinovi." Cože? Casper mě držel za ruku a naslouchal slovům mocného Elfa. Počkali jsme potichu jako dva vrahové, než odešli. "Melwen, jsi v nebezpečí." řekl tiše Casper. "Jídlo bude horší na sehnání. Oni budou určitě prohledávat i ložnice všech Elfů." Mísil se v něm strach a zároveň i starost. "Budu v pořádku. Neboj se, dám na sebe pozor." řekla jsem tiše a objala ho. Držel mě pevně. Začíná mě brnět opět ruka.