Need New Energy

Část 8: Nový začátek

Běžela jsem tmou. Nutilo mě to běžet. Jako by z mnou někdo šel. Jako by mě někdo sledoval. Neviděla jsem nic. Cítila jsem, že jdu po dlažbě. Vyhlazené kameny, které hřály. Šla jsem dál. Zavřela jsem oči.  Věděla jsem, že celý svůj život utíkám. Nekonečný útěk do neznáma. Pokračovala jsem dál. Na konci bylo světlo. Malinký proužek světla. Blížila jsem se k němu. Byly to dveře. Nakoukla jsem dveřmi. Venku byla vysoká kruhová místnost. Okolo byly ochozy. Celé to osvětlovalo slunce.  Všude byli lidé - Elfové. Celá elfí civilizace. Ukrytá pod zemí. Vyšla jsem ze dveří a prohlédla jsem si sebe. Blond vlasy dlouhé pod zadek spletené do copu od Faelivrina, menší modré oči a... Špičaté uši? "Já jsem taky Elfka?" zauvažovala jsem nahlas. Jeden Elf ke mně přistoupil a řekl: "Vítej v komunitě Elfů, Melwen." On zná mé jméno? " Odkud mě znáte? Kde jsem se tu vzala? Kde je Faelivrin? Co se vlastně stalo?" Elf zvážněl. Kolem mě se shlukl dav Elfů. Šuškali si o tom, že znám Faelivrina. Z ochozů koukali všichni na mě. Všichni mluvili o Faelivrinovi. "Co se mu stalo?" zašeptala jsem. Sklonila jsem hlavu. Elfové mě popadli a někam mě vlekli. Ani jsem se nezmítala, nemělo to cenu. Za mnou zůstávaly užaslé výrazy přihlížejících. Postavila jsem se a pokračovala jsem  do dveří, kam měli namířeno. Elfové otevřeli dveře a strčili mě dovnitř. "Tato Elfka ví něco o Faelivrinovi, pane." řekli a zavřeli dveře. Z křesla se zvedl mohutný Elf. Opíral se o hůl. Otočil se na mě a prohlédl si mě. "Co o Faelivrinovi víš, Melven?" zeptal se. " Řeknu vám to, ale nejdříve mi prozraďte, odkud mě znáte." řekla jsem tvrdě. Pokud něco udělal Elfům tak já nebudu ta, která by ho udala. "Dobře. Jsi zapsaná v legendě jako symbol prolití krve." já tomu nevěřím. "Co Faelivrin? Kde on je? Co se s ním stalo?" řekla jsem. "Faelivrin se ztratil před dávnou dobou. Zmizel při velké bitvě s Vojáky. Nikdo ho neviděl. Měl tmavě hnědé vlasy, modré oči a..." to jsem dokončila sama. "Zářivý úsměv. Žije v doupěti a umí zadržet dech na dlouhou dobu. Jezdí na koni a jí pouze jablka. Je velmi odvážný a..." přemýšlela jsem, za to mám říct, ale já ho chci vidět. "A má mě rád." Mohutný Elf na mě vyvalil oči. Nevěřil. Sklopil zrak a udělal krok. " Ty jsi... ehm, ty ho znáš?" zeptal se Elf. V očích mu svitla naděje. "Ano, znám ho." mluvila jsem drsně. " A kde je? Kde ho můžeme hledat?" Ptal se nadšeně Elf. V hlavě mi znělo jen jediné: Utíkej! Jako kdyby mi to říkal Faelivrin. Dveřmi ven a po ochozech spirálovitě nahoru. Čím výše jsem stoupala, tím menší byl dav Elfů pode mnou. Všichni poklekávali, když vyšel mohutný Elf. Je to jejich vládce? Já se nezastavovala. Vyběhla jsem až nahoru a posledními dveřmi jsem se dostala ven. Foukal studený vítr. Byla jsem vysoko. Vzadu na obzoru jsem pozorovala malinkou louku. Nebyli jsme zde s Faelivrinem?  "Jsi vtělená do Elfa, tvá fyzická podoba spí." Ozvalo se za mnou. Byl to mohutný Elf. Otočila jsem se na něj. " Pokud zemřeš zde, zemře i tvé tělo, rozmysli si to." řekl.  Vrátila jsem se na chodbu a rozbrečela jsem se. Faelivrin je někde dole. Jsem ztracená. Proč je opustil? Proč jsem tady? Žádnou krev nechci prolévat. Bylo to moc informací na mě. Sesunula jsem se na podlahu. Odkryla jsem látku z mé nohy. Zde měla být jizva. Byla tam. Na ruce byla také popálenina. Jsem to stále já, ale jsem v pasti. Zachrání mě pouze zázrak...