Need New Energy

Část 4: Divný sen, nebo krutá realita?

"Vítej, vítej Dcero. Přidej se k nám. Přijď za námi." vábil medově sladký hlas. "Neboj se nás. My ti neublížíme." Ubezpečoval mě hlas. Kráčela jsem sama kamennou chodbou až k velkým dřevěným dveřím. Podél chodby byly vyhořelé svíce. "Vstup a neboj se. Pomůžeme ti." Dostala jsem strach. Sevřela jsem pěsti. Hluboce jsem se nadechla, uvolnila jsem ruce a potichu jsem vešla do menší kruhové místnosti. Zavřela jsem za sebou dveře. Na zemi byl z malých kamínků vytvořen kruh. Celou místnost prozařoval světle modré světlo. Uprostřed kruhu stál prázdný stůl. Kolem stolu stály tři ženy. Koukaly na mne a usmívaly se. Vypadaly asi na třicet. První postava řekla: "Vítej mezi námi, poslední článek kruhu." a poklonila se mi. Já ji pouze pozorovala. Měla na sobě modré lehké šaty, řemínkové boty a vlasy měla rozpuštěné. na hlavě měla upletený věneček z červených květů. Druhá řekla: "Pojď blíž a poslyš poselství." tato žena vypadala skoro stejně jako ta první, akorát měla červené šaty a ve vlasech modré květy. Třetí, která stála uprostřed pokynula a postavila mě do kruhu. Kamínky tvořily obvod kruhu a také místo pro příslušníka. Do kříže byly poskládány čtyři kruhy. Postavila jsem se do nejbližšího kruhu. Modročervené ženy stály po mé levé a pravé ruce. Naproti přes stůl stála žena, která byla třetí a poslední. Měla na sobě bílé šaty lemované zlatou krajkou. Přes ramena měla hozený černá plášť a ve vlasech zapletené černé kvítky. Usmála se na mě a řekla. "Chyťme se za ruce. Otevřeme své srdce!" a všechny tři začaly nasávat energii. O čem to mluví? Co jsem udělala? "Co to je za rituály? Co po mně chcete? Já netoužím být součástí vašich rituálů!" zakřičela jsem na ně a pustila jsem se. Ve mně se míchal hněv se strachem. Dýchala jsem zhluboka. Černobílá přestala nasávat energii. Pustila se svých družek a luskla prstem. Na stolku se objevil svícen se svíčkou. Svíčka byla štíhlá, jeden metr vysoká a sněhově bílá. Od knotu se stáčely tenké černé pramínky ozdobného vosku. "Toto jsi ty." řekla a zamračila se na mě. "Tvůj čas je tato svíce." řekla a zapálila svíci. "Až tato svíce dohoří, zemřeš."
Lekla jsem se a vyskočila jsem z kruhu. "Užij si zbytek života s tím tvým srnečkem..." Ďábelsky se zasmály a kruh vzplanul. Svíce zmizela. "Chyťte ji! Nesmí utéct." zakřičely a z kruhu vyskákali Ostnáči. Rozběhla jsem se z místnosti. Běžela jsem chodbou, která byla asi nekonečná. Nesmím zastavit. Ostnáči byli za mnou. Blížili se. Chodba nekončila. Stále pokračovala rovně. Už jsem se zadýchávala. Také ostré kameny mě tlačily do mých bosých chodidel. Třeba bude poblíž nějaká zatáčka, nebo tajná chodba. Uviděla jsem před sebou malé světlo. Dělilo se na menší světýlka. Došlo mi to. Jsou to svíce! Mohla bych je shodit  a popálit Ostnáče. Pak jsem si vzpomněla. To jsou časy lidí. Hořící svíce ukazující zbytek času. Když poběžím takovou rychlostí, tak všechny svíčky zhasnou. Na sobě jsem měla dva hedvábné pruhy látky. Strhala jsem je ze sebe a za běhu jsem roztáhla ruce. Chodba byla široká. Hedvábné pruhy nedělaly průvan, a tak svíčky hořely dále. U každé svíce bylo jméno. Velký lístek se jménem. Svíce vypadaly stejně. Akorát se lišila barva ozdobných barevně zatočených pramenů a podkladů svíček. Nejčastěji měly svíce hnědý až černý podklad a bílé zdobení. Chodba se konečně zatáčela. Svíce stále lemovaly chodbu. Ostnáči byli stále za mnou. V dálce byl konec světla. Najednou mi to došlo. Já mohu běhat do nekonečna. Nekonečně mnoho místa na nové svíce. Poslední svíce byla ta má. V ten okamžik mi chytil pravý pruh látky. Oheň se šířil rychle. nechala jsem vzplanout i levý pruh. Okamžitě vzplanul. Pustila jsem je na ostnáče. Už jsem nemohla běžet. Cítila jsem, jak mi z chodidel teče krev. Cosi do mne strčilo a já jsem ucítila tvrdý dopad. Ostnáči na mě padli a já silně vykřikla.