Need New Energy

Část 7: Rychlý zvrat

Tunel byl chladný, vlhký a tmavý. Faelivrin to tu musí znát. Jel a nepotřeboval světlo. Kůň běžel tryskem. Vzadu jsem uviděla světýlko. Asi konec tunelu. Mířili jsme ke konci. Byli jsme potichu. Z konce se ozval křik. Faelivrin zbrzdil koně a poslouchal. Položil svou ruku na tu mou, kterou jsem měla okolo jeho pasu. Z konce zněl mužský hlas. Pak další dva hrubé hlasy. To jsou Ostnáči! Oni mě hledají? "Kde je? No tak mluv! Kde je ta holka?" křičeli Ostnáči. Tou holkou mysleli mě. Slabší vystrašený mužský hlas zakoktal. "Já ji neznám, nevím o koho jde?" Bylo ticho. Pak muž řekl: "Elfové ožijí a vy to nezastavíte. Je tady. Je mezi námi. A vy jí nezastavíte." ozval se výkřik a bylo ticho. Jenom voda šuměla. Faelivrin na nic nečekal. Zavelel: "Drž se mě pevně!" a kůň běžel zpět. Ostnáči nás zaslechli. Běželi za námi. Klapot koňských kopyt se rozléhal celou sítí tunelů. Držela jsem se Faelivrina pevně. Nepustím ho. Nikdy. Faelivrin zahýbal bezhlavě do bočních tunelů. Na konci jsme uviděli světlo. Blížilo se. "Pokud tam budou Ostnáči," řekl Faelivrin "omlouvám se ti." Já jsem se mu přitiskla na záda. Bylo to blízko. Ani nevím, co tam je. Voda nešustila. "Nádech na dlouho." Zavelel Faelivrin a my vyjeli z tunelu. Nadechla jsem se. Letěli jsme vzduchem přímo do jezera. Okolo byly lesy. Faelivrin mě objal a zajeli jsme, jako šíp pod hladinu. Faelivrinův meč nás táhl ke dnu. Chce, abychom vytvořili zprávu, že jsme mrtví. Kůň doplaval ke břehu. Nikdo se za námi nehrnul do vody. Pomalu mi docházel dech. Začala jsem cukat rukou. Faelivrin mě pustil a já se volně vznesla na hladinu. Nepohnula jsem se. Voda mě donesla ke břehu. Vyšvihla jsem se z vody a schovala jsem se za stromy. Opodál stál kůň. Kde je ale Faelivrin? Podívala jsem se na hladinu. Žádná známka života. Dostala jsem strach. Rozběhla jsem se zpátky do vody. Potopila jsem se a hledala ho. Plavala jsem níž a níž. Vodu prozařovaly paprsky slunce. Na dně jsem uviděla jeho meč. Muselo se mu něco stát! Docházel mi vzduch. Vyplula jsem na hladinu. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Nic jsem nenašla. Vytáhla jsem meč na břeh a rozbrečela jsem se. On se už nikdy nevrátí. Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval velký kus srdce z těla. Jako tenkrát, když zemřel Jacob. Slzy mi tekly po tváři. "On se vrátí, vrátí se." šeptala jsem si pro sebe. Dělávala jsem to, když jsem ztratila Jacoba. Blíží se moje smrt. Buď zemřu na otravu baziliščím jedem, nebo žalem. Dříve zemřu žalem. Nemá to smysl. Po hodině čekání a utěšování sebe jsem ztratila naději o Faelivrinově životě. Pohlédla jsem naposled do vody a vzala jsem nejbližší  kámen. Byl ostrý a tvrdý. Napřáhla jsem se. Jedna rána do hlavy a je po všem. "Promiň mi to..." Sklonila jsem hlavu. "To ti teda neprominu." ozvalo se za mnou. Známý hlas. Pustila jsem kámen a zvedla se. Za mnou stál Faelivrin a šklebil se na mě. Rozběhla jsem se a obejmula jsem ho. "Tohle mi už nikdy neuděláš! Víš, jak si mě vyděsil?" řekla jsem mu. On se jenom šklebil. Jeho šklebivý výraz se změnil ve vážný. "Jsi v pořádku?" Chtěla jsem říct, že ano ale nešlo to. Podlomily se mi kolena a Faelivrin mě chytil. Nehleděl na to, že jsme mokří. Už jsme byli na koni a jeli jsme. Zavřela jsem oči. Držela jsem se ho. Uviděla jsem svíci. byla skoro u konce. Nakonec se mi zatmělo před očima a já omdlela...