Need New Energy

Část 2: Neznámý Zachránce

"Nesmíš vejít! Vrať se do reality! Vím, že mě slyšíš." Touha vstoupit do světla byla silná. Oranžové světlo se ještě více rozlilo a zářivý odstín se mihotal. Chtěla jsem natáhnout ruku a dotknout se centra světla. Ta energie mi projela celým tělem. Opět jsem cítila bolest. Pohnula jsem rukou. Někdo ji chytil. Ucítila jsem teplo. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl mladý kluk. Bylo mu asi osmnáct. Měl modré oči a hnědé vlasy. Tvářil se velmi vyděšeně. Skláněl se nad mou hlavou. Chytil mou pravou ruku a levou rukou mi odhrnul z očí pramen vlasů. Koukala jsem na něj. On si prohlížel mé rány. Ležela jsem někde s lese. Asi na místě, kde jsem spadla z koně. Neznámý kluk najednou prudce zvednul hlavu. V očích se mu zableskl plamen. Vykulil oči a podíval se na mě. "Promiň mi to" řekl a prudce mě vytáhl do sedla. Sám si sedl za mě a rozjeli jsme se. Každý koňský krok mě bolel. jako bodání nožem. Nakonec jsem padla do bezvědomí. 
Později... 
Probrala jsem se na mýtince blízko louky. Ležela jsem na různých dekách. Brzy vyjde slunce. Už mě skoro nic nebolelo, což se mi zdálo velice podezřelé. Kluk seděl za mnou. Byl opřený o strom a spal. Měla jsem jeho ruku na mém pravém rameni. Když jsem otevřela oči, cukl sebou a naklonil se nade mne. Měl zčernalý obličej od kouře. Ono někde hořelo? On se jemně usmál a řekl: "Ahoj, já jsem Faelivrin. Nemáš hlad?" pomalu mě zvedl a opřel mě o strom. Vstal a ze žoku vytáhl kus látky a malý váček. Klekl si k mé levé noze. Z váčku vytáhl mast. Tou mastí mi namazal četné bodné rány na noze. Jinde nebyly žádné modřiny. Jak to? Vždyť Ostnáči byli nemilosrdní. "Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se. "Byla jsi celou noc v bezvědomí. Našel jsem tě v lese. Byla jsi dobitá, jako kůň. Snažil jsem se tě probrat ale..." odmlčel se na chvíli. Sklopil oči a obvázal mi nohu. "Pak ale ti vojáci zapálili les a..." Už mě to štvalo. Co se stalo? "Tak už to řekni!" Zvýšila jsem mírně hlas. Faelivrin zvedl oči a zadíval se do těch mých. "Celý les vyhořel. Shořel les, louka a vesnice. Vesnice pod kopcem. Nikdo to nepřežil" V tom jsem ztratila hlas. Všichni... Má rodina, příbuzní... Všichni jsou mrtví. Byla to moje vina. Nemuselo se nic stát. Měla jsem počkat, než Ostnáči odejdou, nebo nechodit na mé místo. Po tváři mi tekly slzy. Faelivrin vytáhl jablko a podal mi ho. Sedl si za mě a opřel si mě o svou hruď. Svůj obličej černý od kouře mi zabořil do vlasů. "Je mi to líto." řekl a já ucítila jeho slzy na mém čele, jak stékaly i s mými slzami na červené jablko. Slunce pomalu vycházelo. Pozorovali jsme spolu jak se tráva mění na hebký porosený koberec. Faelivrin se najednou zvedl. Já pomalu dojídala jablko. Bylo sladké. Opodál tekl potůček. Faelivrin nabral vodu do vaků a já se pomalu zvedla a došla k němu. Byl celý umouněný. Chvíli koukal do vody na svůj odraz. Koutkem oka mrknul na mne a ponořil celou hlavu do jezírka. Lekla jsem se, protože voda byla totálně studená. Držel tam hlavu několik sekund. Vzala jsem si na kolena jednu z improvizovaných dek, na kterých jsem ležela. Jakmile vynořil hlavu z vody podala jsem mu ji. Utřel si tvář a prodrbal jeho hnědé vlasy. Když složil "ručník" do klína podíval se na mne. Jeho safírově modré oči byly nádherné. Vymáchal v jezírku ručník a podal mi ho. "Umyj si obličej, cesta bude daleká. Máš na čele černé potůčky." usmál se a seskládal všechny přikrývky do žoků, které připevnil na koně. Utřela jsem si obličej a nahlédla jsem do jezírka. Na čele jsem měla veliký škrábanec. Faelivrin zapletl mé dlouhé vlasy do copu. Koukala jsem na svůj odraz ve vodě. "Musíme jet. Zvládneš se zvednout?" zeptal se Faelivrin. " Jo, zvládnu to." řekla jsem a pomalu jsem vstala. Nevím, co se to stalo. Faelivrin se ke mně rozeběhnul a chytil mne. "Haló, slyšíš mě? Noták, já jsem tady!" vylil na mne ledově studenou vodu. "Je to zlé." řekl si pro sebe. Posadila jsem se, obejmula  Faelivrina a zeptala jsem se: "Co to se mnou je?"