Sešla jsem dolů. Bylo mi totálně divně. Je pryč a já ho nenajdu. Všichni na mě koukali. "Jsi naše součást. Jsi jedním z nás, Melwen. Vítej v Elfí komunitě." řekl mohutným hlasem mocný Elf. Stála jsem dole, kde jsem stála na úplném počátku. Hleděla jsem nahoru. Na chvíli mě oslnilo slunce. Kdosi mě chytl za ruku. "Pojď se mnou." zašeptal neznámý hlas. Já ho poslechla. Pomalu mě kdosi táhl do stínu. Pak jsem se otočila. Stál tam Elf asi v mém věku. Usmál se a rozběhl se. Běželi jsme chodbami. Doleva, doprava, chvíli rovně a doleva. Byla to dlouhá doba. Doběhli jsme do velikého sálu. Nikdo tam nebyl. Hrobové ticho vládlo celým sálem. "Stůj v klidu." řekl Elfa pískl. Po chvilce se k zemi snesl drak. Tvářil se naštvaně. Hlasitě funěl. Elf mě šťouchl do zad a zašeptal. "Seznam se." Se strachem jsem udělala krok blíž. Drak funěl hlasitěji. "Natáhni ruku. Promluv na něj." řekl Elf. "Ahoj." řekla jsem. Drak přestal funět. Udělal krok blíž. "Jmenuji se Melwen." pokračovala jsem. Pohladila jsem ho po hlavě. Jeho modré šupiny se třpytily ve slunci. Byl nádherný. Křídla měl lemované zlatou barvou. Elf mě vysadil na draka a sedl si přede mne. "Drž se." řekl a drak vzletěl. Zavřela jsem pevně oči. Bála jsem se. Držela jsem se Elfa co nejpevněji. Už jsem cítila, že neletíme kolmo nahoru, ale rovně. Zvolna jsem otevřela oči. Letěli jsme nad mraky! Užívala jsem si tu krásu, vítr který šuměl okolo nás. Volnost. Letěli jsme okolo hor, kroužili jsme. Začínalo se stmívat. Začali jsme klesat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Děkuju ti." řekla jsem Elfovi. On odpoutal draka a drak odběhl někam. "Jmenuji se Casper." řekl a zazubil se. "Víš, kde máš své bydlení?" Cože, já mám něco takového? "No, já nevím. Zatím mě spojujete s Faelivrinem." při tom slově se mi po něm zastesklo. Tak moc mi chybí! "Budeme muset za mocným Elfem." no tak za ním teda nepůjdu. Dneska rozhodně ne. "Nešlo by to udělat jinak?" zeptala jsem se. Casper se na mě podíval a řekl. "Stejně se mu nevyhneš. Musíš povinně projít očistným rituálem.Poté dostaneš svůj pokoj. Neboj, není to nic děsného. Jenom se ti vymažou vzpomínky." zamrazilo mě. Zapomenout na Faelivrina? Nikdy, ne. To není možné! "Pojď, budeš zatím spávat u mě. Pokud chceš teda." zeptal se Casper. Stejně jsem neměla kam jít."Jo, mně to nevadí." řekla jsem a šli jsme k němu do pokoje.
Byl docela malý. Jedna postel, komoda, stůl a malinké okno. Když jsem z něho nakoukla, uviděla jsem ostatní pokoje. Poskládané do vysokých pater, co nejvýše. Někde se svítilo. "Tady bydlím." prohlásil vítězoslavně Casper. Sedla jsem si ke stolu. "Znal jsi Faelivrina?" zeptala jsem se po chvíli. Casper se na mě podíval. Tvářil se, jako malé štěně. "Faelivrin je legenda. Znám ho pouze z příběhů a legend." řekl. Najednou mě chytla bolest na ruce. Jakoby mi něco probodávalo zápěstí. Bolest se mi rozlévala celým tělem. Motala se mi hlava. Bylo mi divně, chtělo se mi brečet. Casper ke mně přiskočil, položil mě na postel. "Nikoho nevolej." řekla jsem křečovitě. "Nech mě, prosím. Bude to dobrý." Casper vypadal, že začne panikařit, ale snažil se uklidnit. Celá jsem se chvěla. Třásly se mi ruce. "Dokážu přivést Faelivrina. On se stane skutečností. Je mě prosím nech žít." řekla jsem. Na zápěstí mi začaly vyskakovat drobné modré obrazce. Casper mlčel. Seděl a klepal se strachy. "Prosím, nech mě žít." s těmito slovy mi ukápla slza. Snažila jsem se uvolnit. Bolest se šířila ve vlnách. Postupně opadala. Nakonec jsem se úplně uvolnila. Schoulená v klubíču jsem ležela na posteli. Casper přes mě hodil přikrývku a sám si lehl na zem. Přemýšlela jsem nad Faelivrinem. Co asi děla? Kde je mé tělo? Co se se mnou stalo? Pokud tady musím projít rituálem, zapomenu na Faelivrina. Zapomenu na návrat. Zapomenu na všechno. Začnu žít znovu. Budu věřit, že Faelivrin je legenda. Já ale nechci věřit, že Faelivrin je pouze smyšlený kluk. On existuje, byla jsem s ním. On existuje. Já tomu věřím. Chci za ním. Mé myšlenky mě ukolébaly ke spánku...
Stála jsem ve velké místnosti. Všude byla tma, pouze na mě svítilo světlo. Přede mnou se objevila svíce. Ta svíce, která mě strašila. Nebyla malá. Ona se zvětšovala! Pak zmizela. Asi třicet kroků ode mě se objevil Faelivrin. Koukal na mě a usmíval se. Chtěla jsem se za ním rozběhnout, ale nemohla jsem. Jako bych zarostla do země. Za mnou se objevila celá Elfí komunita. Stál tam Casper, mocný Elf a další. "Nabízíme ti domov. Zázemí, rodinu, přátele." Řekl Casper a natáhl ke mně ruku. Faelivrin řekl. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Pokud půjdeš za nimi, budeš v nebezpečí! Vzpomeň na tu příhodu se svícemi. Pojď se mnou a nic se ti nestane." řekl. Natáhl volně ruku. "Budeš mít svého draka, budeš v bezpečí." řekl mocný Elf. Něco mě táhlo k nim. "Já nechci! křičela jsem. Natáhla jsem ruku Faelivrinovým směrem. Už jsem se mohla pohnout. Rozběhla jsem se k Faelivrinovi. Síly mě ale táhly k Elfům. "Mysli na vodopád, na jablka. Mysli na naše společné chvíle!" křičel Faelivrin. Vybavila jsem si, jak stojíme pod vodopádem. Jak ležíme spolu na louce. Jak ujíždíme na koni. Na naše první setkání. Blížila jsem se k Faelivrinovi. Dotkla jsem se jeho ruky. Všechno vybouchlo. Všichni se ztratili. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na posteli v Casperově pokoji. Bože, jenom sen! Byl tak živý. Schoulila jsem se do klubíčka a pokusila jsem se znovu usnout.
