Syn Slunce

1)

  Je sobota ráno. Jedu si zaplavat do bazénu. A to na celý, ale úplně celý den! Tak moc se těším! Miluji vodu, víc než cokoliv. Dostanu náramek s kreditem a celý den bude podle mě.

  Jakmile dojedu k hlavní budově a vystoupím z auta, rozběhnu se k vchodu se svojí sportovní taškou. Hned si stoupnu k automatu na vodu, naházím do něj nějaké drobné a namačkám kód mé oblíbené minerálky. Pozdravím se s pokladní, automaticky mi účtuje celodenní vstup s mým klasickým kreditem. Jak jinak, jsem tu celý víkend a alespoň třikrát v týdnu. Loučíme se a já již v tichosti pospíchám do kabinek. Převléknu se do plavek, jednodílné, líp se v nich potápí. A vbíhám do sprch. A následně do bazénu.

  Skáču ukázkovou šipku hned do prvního bazénu. Chvilku zůstanu pod vodou a vnímám ten úchvatný pocit. Pomalu otvírám oči. Nenávidím brýle na potápění, naučila jsem své oči jak na slanou tak na chlorovanou vodu. Pár temp pod vodou a vynořuji se. S úsměvem zjišťuji, že jsem přeplavala celý bazén. Vytahuji se na schůdky a pokračuji k mojí oblíbené atrakci. Vodní proud. Je to velmi dlouhý bazén, až 30 metrů. Vedle sebe se vejde pohodlně pět až šest plavců. když vstupuji do vody proud je téměř nulový, ale čím víc temp uplavu, tím je to těžší. Mám štěstí, vedle mě je pouze postarší pár. Povídají si spolu a smějí se navzájem svým nepovedeným pokusům o zvládnutí celého bazénu. Mně to problém nedělá, jsem v tom dost dobrá. Po pátém bazénu zjišťuji s nechutí, že jsem na sebe přitáhla pozornost a kolem bazénu stojí skupina přihlížejících. Nikdy tady nebudu mít chvilku klidu. Nakonec se chci předvést, ale zvládnu tak pět až šest bazénů, rychlým tempem. Začnu dost agresivně plavat, tím si vysloužím povzbuzování od mého "fanklubu". Při posledním bazénu, když už toho mám plné zuby, zatnu a rozplavu se kraulem jak nejrychleji ještě dokážu. Po chvilce si všímám, že mi to jde ještě snadněji než předtím, tak opět přidávám. A tento pocit se opakuje. V téměř nepochopitelné rychlosti, své tělo náhle vymrštím nad hladinu. Ihned změním styl, vytvářím nohama vlny, trochu jako ryba. A své tělo opět vymršťuji, tentokrát už vědomě nad hladinu. Bez problému se dotýkám konce bazénu. Otáčím se a nechávám se odnést proudem až na konec bazénu. Až pod hladinou mi začne docházet co se stalo. Pomalu se vynořím, rozhlížím se po okolí. Přihlížející mě pozorují, někteří velmi vyděšeně, jiní jen s otevřenou pusou. 

  Vyskakuji z bazénu a s pohledy v zádech se snažím přiblížit k šatnám. Avšak ihned si všímám dvou mužů, v saku a s černými slunečními brýlemi. Kdo by si jich nevšiml?! Ale jdou za mnou, jeden na mě ukazuje a mluví do nějaké vysílačky.  Dávám se do běhu, ale k mému zděšení mě ty dva pronásledují. Nějak tuším, že jde o ten výkon v bazénu. Všichni návštěvníci se na mě otáčejí.  Teď už sprintem probíhám sprchy, jedné starší dámě jsem z ruky vzala župan. Doufám, že jí nebude nijak zvlášť chybět. K mému překvapení se dva muži vydali za mnou i skrz dámské sprchy. Ta postarší dáma se na ně obořila, jednomu podrazila nohy a druhého mlátí houbou na mytí. Díky teto! Moc je to nezdrží. Tento malý náskok využívám k pokusu naplánování trasy útěku. Mám jeden blankytně modrý župan, jednodílné plavky a jsem celá mokrá. Je konec listopadu, venku je mírný poprašek sněhu. Vyzvednout oblečení si nestihnu. Nemám ani boty. Dost se divím, že jsem ještě neuklouzla. Následně po mých myšlenkách se přede mnou objeví kulaťoučký stařík, v uličce mezi šatnami. Ve smyku zatáčím do kabinky, kterou probíhám skrz a poté rovnou východem ven. Bodyguardi jsou kousek za mnou a co budu venku dělat?!