Syn Slunce

4)

  "Omlouvám se, nenašel jsem žádné dámské oblečení, ale v tom v čem jsem tě našel, napůl mrtvou jsem tě nemohl nechat. Moje služebné tě omyly a převlékly. Jejich oblečení by ti bylo veliké, i když jsi celkem vysoká, proto jsi teď momentálně v mé košili.", podíval se na můj jediný kus oblečení. 

   S hrůzou jsem se podívala na mé tělo. Zjistila jsem, že opravdu mám na sobě košili, která má zepředu dost povolené šněrování, které na mně téměř nic nezakryje. S dostatečnou dávkou studu se snažím svoje ruce poskládat na svém hrudníku.Po chvíli když už jsem spokojená s tím jak se na mně košile mačká jsem s velkým vděkem zjistila, že mám na sobě něco jako kalhotky. V duchu jsem děkovala duchapřítomné služebné. Počkat, cože? Služebná? 

   Když k němu zvedám zrak, zjišťuji, že se pobaveně usmívá. " Moc Vám děkuji. Za záchranu, za postel a za oblečení. ", poslední slova pronáším s ironií. Jeho úsměv se rozšiřuje, a já se po chvíli neudržím a oba propadáme smíchu. Pro mě to byla chyba, naprosto jsem zapomněla na bolest hlavy, až do teď. Se syčením se chytám za hlavu. Se starostlivým pohledem mě pozoruje. "Měla by jsi něco sníst, Maličká. Přeci jenom jsi spala téměř tři dny.". Nejdřív na něj udiveně mrkám, ale když se po jeho slovech otevřou dveře a dovnitř vejde služebná, s tácem jídla údiv mě přejde a zakručí mi v břiše. Služebná je nádherná opravdu velice vysoká žena, s dlouhými měděnými vlasy a nádhernými krémovými šaty až na zem. Ještě víc než její vílí vzhled, mě upoutá tác s dvěma kusy žlutého kukuřičného pečiva, namazaného horou smetany a posypaného pažitkou. S horkým moštem se skořicí si užívám výborné jídlo a tichou společnost mého zachránce. Ale dohání mě minulost i budoucnost. Co bude dál? Mohla bych zde zůstat? A kde to vlastně jsem? Měla bych se optat. Ale po jídle jen poděkuji služebné za odnesení tácu, věnuji vřelý a děkovný úsměv mému hostiteli a ubírám se na cestu do říše snů.