Syn Slunce

8)

Jediné co jsem při tom krátkém okamžiku viděla byl jeho naprosto sklíčený výraz. "Odejdi, prosím, odejdi...", šeptala jsem. "Původně jsem ti tady nechtěl nechávat žádné zrcadlo, ale bál jsem se tvé reakce, pokud by jsi někde zaznamenala svůj odraz. Musela jsi se vidět, kdyby ne byl by to ode mě zlý podvod, hloupá lež.", místo toho aby odešel se ke mně pomalu přibližoval. "Chápu tě, děkuji ti za to. Nechci, ale aby jsi koukal na takovou zrůdu jako jsem já, prosím odejdi.", už jsem zase začala cítit pálení slz v očích. Stále se přibližoval. "Nenuť mě k tomu, abych byla zlá, odejdi.", začínala jsem slyšet můj mnohem jasnější, hlasitější a ostřejší hlas. Byl plný nenávisti, ale ne k němu, ale ke mně samé. Na jednu stranu jsem doufala, že se urazí a odejde, nebo ještě líp, vyhodí mě ze svého domu. Na druhou stranu jsem nechtěla méně, než aby tu se mnou zůstal. Pochopil mě. Od okamžiku kdy jsem viděla jeho výraz jsem stála čelem k zrcadlu, s pohledem na moje chodidla schovaná pod šaty. Proto jsem teď k němu zády, sice jsem slyšela jeho hlas, jak se ke mně blíží, ale nemohla jsem ani při sebevětším úsilí zaslechnout jeho kroky. Proto, když mě objal kolem pasu a hlavu schoval do mých vlasů, leknutím jsem nadskočila a vzhlédla do teď už našeho odrazu. 

Nikdy mi nepřišlo nic správnější. Ten pocit, jako být doma. Naprosto klidná, v bezpečí. Nechtěla jsem aby to nikdy přestalo. Najednou se odtáhl, nejistě a zmateně. "Promiň, omlouvám se. To jsem neměl. Měl bych jít...". "NE! Prosím, neodcházej.", nastala podivná chvilka až trapného ticha. "Co moje otázky?". Jeho úsměv se vrátil, ne v plné síle, ale byl tady se mnou. 

Vyšli jsme spolu z jediného místa, které jsem tu znala a již u dveří jsem nevěděla, kam dříve upnout můj zrak. "Ty máš palác?!", za zády se mi ozve hlasitý smích.  

 Za dveřmi je široká chodba. Vede podélně kolem zdi a je obklopená nespočtem dřevěných, složitě vyřezávaných dveří. Z druhé strany je jednoduché zábradlí. Jdu k zábradlí a sleduji nespočítatelné množství kruhů vytvořených zábradlími pode mnou. Na každý okruh připadá jeden pár schodů, proti sobě, nahoru i dolů. Schody jsou každé patro posunuty jen o několik metrů, takže vytváří krásnou spirálu. Po několika minutách zkoumavého prohlížení stáčím svůj pohled na horní část. Palác se za několik dalších pater dělí na dva tunely plné dalších a dalších okruhů ze zábradlí. S udiveným výrazem se otáčím a běžím ke zdi. Alespoň do teď jsem to považovala za zeď. "Tvůj palác je v dutině stromu! Pokoje jsou vyřezány do dřeva! To není možné?! Jak?!", téměř křičím nadšením. "Staré umění elfů. Tento palác bez hnutí či jediné nepříjemnosti stojí a je obydlený již několik desítek tisíc let. A ano, je to strom a stále roste a zvětšuje se.", usmívá se, je zřejmě potěšený mým naprostým údivem a neskutečným obdivem. "Myslím, že si palác budeš moct prohlížet jak dlouho a kolikrát budeš chtít, pojďme do zahrady, ta je na rozdíl od tohoto místa každý den jiná.", usmívá se téměř blaženým úsměvem, musí to tam milovat. Stále se obdivně rozhlížím po nejzvláštnější pevnosti, ve které jsem kdy měla tu čest žít. Přes veškeré úchvatné obrazy, co se mi naskytly, jsem si nemohla nevšimnout lidí. Vše co jsem do dneška četla o elfech byla pravda. Vysocí, štíhlí, elegantní a naprosto dokonalí obyvatelé sídla, stejného jako oni. Mezi tou vší nádherou jsem si byla stále víc nejistá a k tomu oproti elfům zcela neohrabaná. Můj zachránce musí být někým velice důležitým. Každý se zastavil a věnoval mu úklon. Ale mnozí se otočili taktéž ke mně a poklonili se. Nejdřív mi to přišlo nesmyslné, že si něco namlouvám, ale po několika desítkách dvojitých úklonů jsem si byla jistá. Ani poklony mi na jistotě nepřidaly a já se přistihla, jak se snažím schovávat za mého zachránce. Naštěstí jsme procházeli stále méně zalidněnými místy. Úzké chodby osvětlené pouze několika loučemi by mě normálně děsily, ale s ním jsem si připadala v naprostém bezpečí. "Obytné křídlo jsme již prošli, tyto chodby vedou kolem trůního sálu, chtěl jsem ti ho ukázat, ale měl jsem pocit, že ti elfové nedělají dobře.", divoký úsměv a chápavý pohled mě uklidňují. "Omlouvám se, ale nevím proč se m...", "Otázky si nech až do zahrady prosím.", má velice dobrou náladu, je to trochu nakažlivé. Po několika minutách jsme vešli do světla zapadajícího slunce. Nikdy jsem neviděla nic tak nádherného, krása kvetoucí zahrady plné květin mnou známých, ale i naprosto unikátních mi vyrazila dech. Silná květinová vůně mě zcela omámila. Po mnoha momentech naprostého překvapení jsem se přistihla, jak s dlaněmi směrem k posledním paprskům, očima pevně zavřenýma a hlubokým vdechováním omamné vůně čerpám energii z okolí. "Slunce je ten největší léčitel. Pojď, najdeme místo k sezení.", vylekal mě, ale tentokrát jsem neuhnula pohledem a po několik dlouhých chvil jsme na sebe jen koukali, s rozjařenými úsměvy. Cestou jsem se zastavila na mnoha místech. Vždy jsem milovala zvířata, ale zdálo se, že je vyloženě přitahuji. Motýli, zajíci, ptáci, jezevci, srnky, lišky. Všechna zvířata mi přišla až k nohám, jako by mě vítala. Pomalým tempem jsme došli až k lavičce obrostlé růžovými růžemi. Byla již tma ale díky dostatečnému množství loučí jsme viděli, vše co bylo třeba vidět.

 "Dobře, tak začneme!", tentokrát již s mým jistým úsměvem.
"Kde to jsem?", "Nejsi ve světě lidí, ukázal bych ti propojení našich světů, ale nerad bych aby jsi se při dalším záchvatu paniky pokusila o útěk.", aha, takže ví o mém malém psychickém zaškobrtnutí. Přerušuji oční kontakt, sbírám odvahu na další konverzaci. "Kdo jsi?", další otázka mi vylétla ze rtů, "Důležité je, že nejsem tvůj pán, ani věznitel. Když jsem tě našel polomrtvou velice jsem se o tebe bál.". "Proč tu jsem?", "Není to jasné? Našel jsem tě polomrtvou, nemohl jsem tě tam nechat.", "Mohl jsi mě tam nechat, nebo přes propojení světů mě dopravit do nemocnice...". Začínám ze sebe slyšet jedovatý sarkasmus, který často doprovází moji zoufalost. "Nechtěj abych si o tobě myslel, že jsi hloupá. Vím, že to tak není. Ti dva muži co tě chtěli najít, jsou velice nebezpeční.", hlasem je stále klidný, ale v očích vidím náznak hněvu. "Ty jsi tam byl?", "Ne tak docela.", zní jako malé dítě co se nechce přiznat k rozbitému sklu. Proč mi není schopný odpovědět narovinu? Zklamaně odcházím směrem k našemu bočnímu vchodu do zahrady. "Počkej! Nenajdeš cestu. Doprovodím tě.", k mému zděšení neodporuji. Vstupujeme do tmy postranních chodeb, absence venkovního světla mě na vteřinu oslepí. Když znovu plně a jasně vnímám chodbu, dochází mi, že mě vede za ruku. Hněv mě opustil a já si začínám připadat neskutečně unavená. Tentokrát jdeme celou dobu zřejmě tajnými chodbami, neboť jsme nepotkali jediného elfa. Když už jsem začala poznávat dveře mého pokoje, sotva jsem byla schopná chodit. Otevřel dveře, přešli jsme práh, zavřel dveře a vzal mě do náruče. Donesl mě k posteli a tam mě položil. Popřál mi potichu dobrou noc a už chtěl odejít. Veškerou svoji zbývající energii jsem využila pro tu poslední akci dne. Vyšvihla jsem svůj trup dostatečně vysoko, abych mu obmotala ruce kolem krku. Doufala jsem, že ho shodím ke mně do postele, bohužel jsem nerozeznala jediný náznak ztráty rovnováhy. Koukala jsem se mu hluboce do očí, naše nosy o sebe téměř opřené, "Jak se jmenuješ?", "Anárion". Usmíváme se na sebe, ruce už mi téměř sjíždějí, "Dobrou noc, Nárie.", pouštím se a padám zpět do polštářů. Jediné co při pádu vidím, je bolest v jeho očích. Otáčí se a s prásknutím zavírá dveře.