Syn Slunce

7)

"Dobře, začneme tedy s tvými otázkami.", začíná můj zachránce s pohledem plným podpory. "Mohla bych dostat nejdřív něco k jídlu?", drze se na něj podívám. Dost jsem se přecenila. Když se můj pohled setká s jeho, roztávám jako led na slunci. Moje otázka ho pobavila, krom jeho modrých očích mě zbavuje drzosti jeho široký úsměv a zvučný smích. "Už když jsem tě našel v lese, věděl jsem, že budeš mým novým dobrodružstvím. Ale že se budu tak královsky bavit, to jsem nečekal.", "Hned sem pošlu Mótimu s jídlem. Nechal jsem ti ušít šaty. Jsou za paravanem. Po jídle se převleč. Vyzvednu tě a ukážu ti zahradu. Věřím, že se ti bude líbit. Tam také můžeme pokračovat v tvých otázkách.", zase se na mě směje od špičatého ucha k špičatému uchu.  "Dobře, moc se těším.", oplácím mu úsměv. Odchází ke dveřím, otevírá je, lehce mi pokyne hlavou a zavře je. Tedy ne tak docela, v poslední chvíli je znovu otevřel, vyklonil se a téměř šeptem, "Dobrou chuť Maličká!.". Teď už dveře s klapnutím zavřel. Mám pocit, že po jeho odchodu pokoj opustilo světlo, štěstí. Začínají mě dohánět otázky, snažím se je zastrčit do kouta mojí mysli, odložit je na později, do zahrady. Nenechají se, útočí znovu a znovu. S nimi přicházejí i vzpomínky na sen, odpornou noční můru. Horké slzy mi stékají po tvářích v proudech. Nejsem schopná je zastavit, veškerá moje snaha je marná. Cítím se menší a menší. Slabší, k ničemu. Neovládám vzlyky a po chvíli se přistihnu, jak vzlykám schoulená v klubíčku sama v pokoji. 

Slyším klapnutí otevírajících se dveří, ránu nádobí o zem a po chvilce cítím cizí ruce na svých. Vzhlédnu a vidím Mótimu, elfku s měděnými vlasy a stále v těch zelených šatech, naprosto vyděšenou. "Zavolám pána. Pomůže Vám, uklidní Vás.", jediné co slyším je zoufalý tón v jejím hlase. Přes vzlyky se vzmůžu jen na jediné, "Ne, prosím. Jen mě nenechte znovu samotnu.". Po chvíli, kdy mě držela Mótima za ruku, a šeptala mi něco elfským jazykem, jsem se uklidnila. Jiná služebná ve dveřích předala Mótimě džbán s moštem a já se najedla a posilnila. Po jídle pro mě přichystala za paravanem vanu, s růžovou pěnou a vůní zahrady plné šeříku. Po koupeli jsem se usušila v těch nejjemnějších osuškách a až poté si všimla šatů. Byly úchvatné! Z jemných látek modré barvy, vrstvených na sebe, měly stejnou barvu jako oči mého pána. Jemné doplňky ve zlaté barvě se třpytily na světle, procházejícím skrze závěsy. Nemohla jsem si nevšimnout krabice s hedvábnou stuhou. Po otevření jsem výskla, napůl nadšením, napůl zděšením. Mótima vykoukla zpoza paravanu, "Věděla jsem, že lidské ženy toto nosí, nechala jsem Vám nakoupit jisté množství spodního prádla, věřím, že Vám bude dobře sedět.", S malým úklonem hlavy a nejistým úsměvem zase zašla za zástěnu a nechala mě se v klidu převléct, už jsem zase děkovala za její duchapřítomnost. "Mótimo moc ti děkuji, prosím také mi tykej, myslím, že jsme zhruba stejně staré. Moc si vážím tvé pomoci, ale cítím se nesvá.", vystoupila jsem zpoza zástěny a poprvé jsem viděla moji pomocnici se smát. "Vypadáte neskutečně krásně má paní!", řekla a znělo to zcela upřímně, "Myslím, že je Vám o dost méně než 224. A lidem s Vaší krví musím vykat.", zděšeně si zakryla pusu a začala se omlouvat. "Já.... Já.... Moc se Vám omlouvám, prosím, na nic se neptejte. Heru Vám vše vysvětlí.", "Heru je jeho jméno?", její zděšený výraz přešel zase zpět do přátelského. "Heru je mým jazykem Pán.", usmála se a dovedla mě k židli. Začala mi zaplétat část vlasů do dvou copánků, zbytek nechala volně rozpuštěné. Během chvilky jsem měla vlasy suché, zhruba stejné chvilky, během které mě Mótima dočesala. Zvedla jsem se ze židle a došla k zrcadlu. Chvilku jsem se nepoznávala. Moje jindy krásně snědá pleť byla na mnoha místech protkaná žilkami jasně rudé barvy, po částečně odkrytých rukou a krku jsem měla modřiny, nebo podivné bílé skvrny. Pod očima jsem měla fialové kruhy a i moje oči byly plné prasklých žil. Když jsem si nechápavě začala prohlížet můj odraz a dlaněmi prozkoumávat téměř cizí obličej, naprosto mě vyvedly z míry zčernalé nehty. Mótima smutně sklopila hlavu, "Moc slz, moc křiku, moc smutku, moc spánku, málo odpočinutí. Mrzí mě to." , otočila se a odešla. Chtěla jsem se jí zeptat, co se všechno stalo a proč vypadám jako mrtvola, ale když jsem se za ní ohlédla ve dveřích stál můj zachránce. 

wlcice když mám aspoň jednoho čtenáře 💜😁