Not so Merry Christmas (Michael Clifford) [m.c.]

"Calum mi už stejně leze krkem."

„Co, najednou chceš slyšet písničky o spodním prádle?" založil si ruce na prsou a tázavě povytáhl obočí.

„Nech toho," obrátila jsem oči v sloup, „A prostě něco zazpívej."

Potichu se uchechtl, ale bez dalších poznámek se zase odlepil z postele a zamířil na druhou stranu pokoje, kde u konferenčního stolku nechal včera válet svoji kytaru. Pozorovala jsem, jak se sklání na zem, opatrně zdvihá obal do vzduchu a s veškerou péčí ho pokládá do peřin. Musela jsem se pro sebe pousmát. Očividně pro něj kytara dost znamenala.

Když byl nástroj se vším všudy venku a obal ležel na koberci jako předtím, Michael se posadil na kraj postele a zamyšleně se na mě zamračil.

„A co bys chtěla slyšet?" otázal se s jedním koutkem zdviženým.

„Cokoli," šeptla jsem. Jen roztáhl rty do ještě širšího úsměvu a přikývl. Sklopil pohled dolů ke strunám, našel správný akord, pak naklonil hlavu opět mým směrem a zadíval se mi do očí. Ty jeho jiskřily a já si uvědomila, že ještě nikdy se mi nezdál živější.

Prsty přejel přes struny a rozezněl tak první tóny písně. Chvilku jen mlčky předehrával, očividně rád, že jsem napjatá.

A najednou začal zpívat a uvnitř mě se cosi rozpadlo.

Nešlo ani tak o text, nešlo dokonce ani o to, jak nádherně jeho zpěv zněl. Prostě jsem najednou věděla, že... jsem celá jeho. Všechny ty city a emoce vyplývající z jeho hlasu se mě zmocnily a škubaly se mnou jako s hadrovou panenkou.

Byla to stará písnička. Jedna z těch, co všichni znali, ale nikdo už netušil, odkud se vzala. Nevědomky jsem se začala mírně houpat do rytmu a z hrdla vyluzovat tónům zdánlivě povědomé zvuky. Přes přivřená víčka jsem viděla Michaela, jak se usmívá a rozpačitě si skousla ret.

„Zpívej dál," šeptl, jeho prsty stále rozeznívaly kytaru, „Prosím."

A tak jsem zpívala.

Upírali jsme na sebe usměvavé pohledy, kývaly se spolu s hudbou a zpívali. Zpívali jsme pro nás. Zpívali jsme o nás.

A najednou přestal. Možná skončila písnička, možná už se mu prostě moc třásly prsty. Jak tak přemýšlím, vlastně jsem netušila, kolik času uběhlo od chvíle, kdy si s kytarou na postel sedl. Mohlo to být deset minut, stejně dobře jsme tímto způsobem mohli strávit tři hodiny.

„Můžu teď něco zkusit zase já?" zašeptala jsem do hlubokého ticha. Přikývl, vlasy mu padly do čela jako záclona. Nervózně jsem se zasmála a po rukou se přitáhla až k němu. Nohy jsem si složila pod sebe, abych nějak nezavadila o dřevěný nástroj a váhavě pozvedla ruku k jeho obličeji. Ohryzek na krku se mu pohnul, když hlasitě polkl.

Prsty jsem jemně pár pramínků vlasů odsunula stranou a pak sjela po lícní kosti k jeho srdcovitým rtům. Byly pootevřené a pokožku mi příjemně zahříval jeho mělký dech. Ukazováčkem jsem přejela po spodním polštářku rtů a vlastní pohyby doprovázela soustředěným pohledem. Sledovala jsem, jak se mu jeden koutek pomalu zvedá nahoru a sama se úsměvu neubránila. Zbylými prsty jsem přejížděla po konturách jeho čelistí a snažila se zapamatovat každičkou část toho šťastného obličeje.

Vlastně jsem netušila, co mám v plánu. Michael ale podnikl tah za mě.

Stejně jako já zvedl ruku do vzduchu, chytl mě za zápěstí a donutil mě tak se od jeho tváře odtrhnout. Zpola lítostivě, zpola rozpačitě jsem si skousla spodní ret.

Co tě to zase napadlo, Hai?

„Tímhle to jen zhoršuješ, víš?" zachraptěl najednou a já k němu zvedla zmatené oči. Sám svíral spodní ret mezi zuby a pohled měl sklopený k těm mým.

„Co?" nechápala jsem. Konečně se mi podíval do očí a usmál se.

„Tohle," odpověděl, ale mé další všetečné dotazy utnul, když se naklonil přes bok kytary, popadl můj obličej do dlaní a přitiskl se ke mně. Překvapeně jsem vydechla, když jsem ucítila jeho rty na těch mých, stejně jako předtím, když jsme blbli na posteli. Jenže i když se vlastně dělo to samé... všechno bylo úplně jinak.

Chutnal po mentolové zubní pastě. Už asi chápu, co myslel tím 'princem Krasoněm'.

Oči měl zase zavřené. Já nebyla schopná nechat spadnout víčka stejně jako on dolů, prostě jsem mu chtěla vidět do tváře. Obočí se mu lehce krčila, mezi nimi přímo nad kořenem nosu se tvořila malá vráska.

Pak jsem ale zvedla ruce, jemně ho od sebe odstrčila a s úsměvem si všimla, jak lítostivě otevírá ta svoje štěněčí kukadla.

„A teď já," zakřenila jsem se, jako by se zrovna nic nestalo. Ještě trochu omámený tázavě povytáhl obočí. Neodpověděla jsem, natáhla ruku ke krku kytary a jemně, ovšem vypovídavě, s ní zakývala. Uvolnil stisk a nechal mě si ji přesunout do klína. Pohodně jsem si ji položila do žlábku mezi pokrčenýma nohama a prsty našla správný akord.

„Ty hraješ?" zamrkal překvapeně.

„Ne, jen se snažím vypadat cool," obrátila jsem oči v sloup jízlivě a zasmála se, „Umím hrát, ty troubo."

„Ale já se tě snažil ohromit," zamumlal si pro sebe ublíženě.

„A to se ti i povedlo," šeptla jsem, „Ale teď jsem na řadě já."

Prsty jsem přejela po strunách dolů ještě jednou se usmála a dala se do zpěvu.

Pozoroval mě a já nebyla schopná udržet vážnou tvář. Nebyla jsem kdovíjaká pěvkyně, jen jsem měla potřebu něco Michaelovi dát na oplátku. Něco ze sebe.

„Fajn," zakřenil se, když jsem skončila a zvedla k němu tázavý pohled, „Myslím, že jsem našli to pátou sekundu."

„Cože?" zamrkala jsem.

„Nebo bys mohla někoho vystřídat," přemýšlel dál bez potřeby mi svá slova nějak vysvětlit, „Calum už mi stejně leze krkem. Navíc jsi hezčí."

„Caluma neznám," zasmála jsem se, „takže netuším, jestli to byl kompliment."

„To byl sakra dobrej kompliment," ujistil mě. Jen jsem zavrtěla hlavu a opatrně mu kytaru předala zpátky. Ze země si přitáhl obal a strčil nástroj zpátky. Pak se podíval zpět na mě.

„Takže, u delší dobu se tě chci na něco zeptat," smrtelně vážně mi položil ruku na rameno a zabodl se do mě pohledem.

„Dobře?" zamračila jsem se váhavě.

„Hraješ Člověče, nezlob se?"

s