Not so Merry Christmas (Michael Clifford) [m.c.]

"Bez jiskry tvých vlasů umírá všechno, Michaele."

Probudilo mě jemné zašimrání slunečních paprsků procházejících zavřeným oknem. Zamžourala jsem do matného světla a pokusila se oči přivyknout náhlé změně. Viděla jsem to okno, krb, křesílka u něj, naši postel a...

Najednou se mi přímo u ucha ozvalo hlasité zachrápaní, já se neubránila, zplna hrdla zaječela a vyskočila z postele na nohy, které mě ovšem dlouho neudržely ve stoje a já se přímo po hlavě zhroutila na koberec.

„Co ti hrabe?" uchechtl se Michael, kterého můj křik očividně úplně probral a teď se na mě vzpřímený uprostřed postele pobaveně křenil.

„Ehm, já...," odkašlala jsem si a ze své pozice s pravou tváří přitisknutou k podlaze se pokusila soustředně zamračit, „Všiml sis, jak jsou ty koberce hebký? Páni, musím se jich zeptat, kde je pořídili."

„Koberce?" zavrtěl nade mnou hlavou.

„Koberce," přitakala jsem a s obtížemi pokrčila rameny.

Najednou zamrkal a roztáhl rty do širokého úsměvu.

Ne. Neřekne to, co si myslím, že řekne, že ne?

„Clifforde, jestli se opovážíš, narvu ti ten debilní koberec přímo do-,"

„Možná, že koberce bude naše navždy," propukl v hlasitý výbuch smíchu a po boku se svalil do peřin. Škubal sebou a překuloval se po posteli jako blázen.

Tenhle kluk to v hlavě prostě nemá v pořádku.

Ale pořád je to ta nejroztomilejší věc, kterou jsem kdy políbila.

Vysoukala jsem do nějaké přijatelnější polohy a s nechápavým vrtěním hlavy pozorovala jeho počínání. Abych se protáhla, zvedla jsem jednu ruku nad hlavu a ve snaze ji ohnout za záda se natočila k oknu.

A uviděla to.

„Ehm, Mikey?" oslovila jsem ho a skousla si spodní ret.

„Tys mi řekla Mikey?" přestal najednou se zvonivým smíchem a tázavě pozvedl obočí.

„To je teď fuk," ujistila jsem ho lhostejným mávnutím ruky a rychle se vyšvihla na nohy. Cítila jsem, jako mě doprovází pohledem a několika dlouhými kroky přerázovala pokoj. Nos jsem přitiskla ke sklu a zadívala se ven.

„Co je?" nechápal Michael, došel za mnou, vyhlédl ven nad mým levým ramenem a dlouze vydechl.

„Vítr všechno odvál," hlesl. Jen jsem přikývla.

Venku bylo skutečně čisto. Závany stěnu doteď tvořily hromádky podél silnice, ale asfalt skvěl perfektní průjezdností.

„Asi...," odkašlal si, „Asi budeme moct jet."

„Jo," šeptla jsem téměř neslyšně, „Můžeme jet."

Ani jeden jsme nebyli nadšení tak, jak bychom měli být. Ano, cesta domů je najednou uskutečnitelná. Uvidíme svoje rodiny, oslavíme Vánoce.

Ale taky se budeme muset rozloučit.

•••

„Takže...," podíval se na mě rozpačitě, když jsem se narovnala od teď konečně doufejme bezpečně zavřeného kufru, „Jsi připravená?"

Ne. Ani trochu.

„Jasně," zazubila jsem se a abych přidala na důvěryhodnosti svého tvrzení, popadla jsem svoje zavazadlo za poutko a popruh příručního batohu si přehodila přes rameno.