Nepřijatelná

Předmluva

Bolest způsobená někým jiným než jste vy sami, požaduje utrpení. Utrpení je jen malá ochutnávka toho, jak správně pochopit bolest.

Kdybych já někoho zradila, nikdy bych si to neodpustila a i na své smrtelné posteli jako stará stařena, bych se proklínala a plakala, že jsem byla kdysi tolik hloupá.
Kdybych někomu ublížila , neexistoval by den, kdy bych si alespoň v duchu nezopakovala omluvu mířenou na člověka, který si to nikdy nezasloužil. Prosila bych na kolenou o jeho odpuštění.
Kdybych na první pohled vytušila, že člověk, kterého jsem před pár minutami poznala, se zdá divný, určitě bych ho hned neodsoudila. Prokoukla bych ho, snažila se ho víc poznat. Protože nikdo nemusí být tím, jak ho vy na první pohled vidíte. Každý si zaslouží šanci svěřit se někomu proč je takový, jaký je. A pokud proto neexistuje důvod, měli by jste ho pochopit a vážit si ho i přesto, jaký je.

Každý si může vytvořit svá vlastní pravidla. Jde jen o to, jaký mají význam. Ale když je někdo převrátí a udělá pravý opak toho, co původně měly znamenat, nevěstí to nic dobrého. Pak přijde posměch, zlo, sadismus.
Neexistuje žádný důvod pro to, proč takové věci může být někdo schopný udělat. Prostě se znenadání vyrýsuje v něčí hlavě něco, co musí udělat proto, aby vám ublížil. Proč? Protože si to zkrátka užívá. Líbí se mu utrpení druhých.

Pak si říkáte, jestli bylo opravdu rozumné umokřit si celou přikrývku a tričko od slaných a vyčerpávajících slz.
Nakonec se rozhodnete: neřešit to. Stejně už je příliš pozdě. Bylo by to k ničemu.
Maximálně se můžete zabalit do vaší teplé přikrývky a nechat po svých tvářích stéct ještě tolik slz, kolik uznáte za vhodné. Možná nikdy nedojdou, tak proč je vlastně šetřit?
Plakat, a občas ze sebe vyrazit přiškrcený vzlyk. Můžete křičet slova, která nejsou moc hezká, ale jednoznačně vám pomůžou se alespoň trochu uklidnit.Jen vy sami víte, že to nemyslíte vážně.
Stejně vás nikdo neuslyší.
Budou vás nadále ignorovat, tak jako mě.