Nepřijatelná

13.

„Můžu si už jít lehnout?" zeptala jsem se téměř vysíleně. Byla jsem tak vyčerpaná! Od rána do večera, celou sobotu, jsem něco dělala.

Stihla jsem zamést celý dům, vytřít podlahu, utřít prach, umýt nádobí, dojít nakoupit, poklidit zahradu, vyprat a uvařit oběd i večeři. V obchodě jsem byla dokonce třikrát. Kenny mi totiž nemohl říct hned, že mám dojít nakoupit potraviny, oblečení a léky. On mi všechno řekl zvlášť. Místo hodiny se proto z nakupování staly tři hodiny. Centrum je od nás půl hodiny cesty.Běhala jsem celý den sem a tam a ani jednou se nezastavila. Jsem vyčerpaná. Je osm hodin a já už ten spánek opravdu potřebuju.

„Ne," zněla jeho odpověď. Vysíleně jsem pootočila hlavu směrem k němu. Seděl na pohovce, díval se na nějaký pořad v televizi, který jsem snad nikdy neviděla, a popíjel vodku. Přímo z láhve.

„Proč ne?" zeptala jsem se tiše. Neměla jsem ani sílu na to, být naštvaná. Ale měla bych být. Pracovala jsem celý den, zatímco on se tu celý den válel a popíjel vodku.
Zpozorovala jsem několik lahví ležících na zemi vedle pohovky, a pocítila malou jiskru vzteku.

„Protože jsem to prostě řekl. Potřebuju ještě jednu košili a dochází mi vodka," zachraptěl tak, že jsem mu sotva rozuměla.

Chvíli jsem na něj zírala neschopná slova. To nemyslí vážně? Mám mu jít teď, v osm hodin večer, koupit košili, když v obchodě s textilem, kam chodíme nakupovat, za půl hodiny zavírají? Nedostanu se tam včas. Noví zákazníci musí přijít nejpozději deset minut před zavírací dobou. Nemám nejmenší šanci to stihnout.
A vodku? Nemůžu mu kupovat alhokol. Je mi šestnáct. Neprodají mi ho.

„Děláš si ze mě legraci?" přistoupila jsem blíž.

„Vypadám snad na to?"  vykřikl a potom si přiložil hrdlo láhve k ústům a pořádně se napil.

„Nemůžu ti jít koupit alkohol! A do obchodu nedojdu včas! Víš přece, jak to tam funguje. Navíc jsem dneska byla nakupovat už třikrát. To jsi mi to nemohl říct všechno najednou?" neudržela jsem se. Vysypala jsem ze sebe všechna slova jedním dechem a čekala, až mu to konečně docvakne a pošle mě spát.

„Ty hloupá! Nikdo nebude řešit, že ti ještě není osmnáct! A kdybys šla hned, jak jsem ti to řekl, už jsi tam mohla být!"

Už křičel. Dobře, nebudu se s ním hádat. Samozřejmě, že to řešit budou. Ale tohle prostě nemá cenu. Půjdu a pokusím se to stihnout a vodku koupit. A pokud to nevyjde, musí to pochopit. Možná bych mohla jet autobusem.

Sedím v autobuse na zadním sedadle. Právě mířím do centra města. Je od nás vzdálené asi tři kilometry. Je už samozřejmě tma. A zima. Možná to byl nakonec dobrý nápad jet autobusem, ačkoliv jím nerada jezdím. Obzvlášť večer.
Autobus zastavuje na zastávce, kterou osvětlují tři lampy. Dveře se otevřou a dovnitř s pohupovaním dojde mladý muž. I z té dálky vidím, že je mladý, ale jinak nevidím nic.

„Co je dneska za den?" Zeptá se hlasitě nějaké paní vepředu. Je opilý. A to hodně.

„Sobota," odpoví mu a on se kolébá dál do hloubi autobusu.

Zavírají se mi oči. Chci spát, ale stále se držím. Nemůžu usnout. Přejela bych zastávku, na které musím vystoupit.
Muž se dopotácí až ke mně. Přesunu se na sedadlo po mé levé straně, aby si mohl sednout, protože jsem seděla na sedadle vedoucím do uličky. Muž se s žuchnutím na to místo posadí.
Vyhlédnu z okna. Autobus má jet celkem asi patnáct minut, ale už mi ta cesta připadá příliš dlouhá.
Podívám se na hodinky, které mám obtočené kolem levého zápěstí. 20:09. Ještě devět minut.