Nepřijatelná

11.

Seděla jsem tam potom ještě několik minut a hleděla do prázdna.
Připadalo mi to jako věčnost, ale za to už mohla ta nepřítomnost mé mysli v realitě. Byla jsem ztracená v jiném světě, ve svých vzpomínkách.
Jedna vzpomínka se mi začala přehrávat v hlavě, náhodně, aniž bych její děj směla nějak zastavit.

********************
"5.6."

Pondělní ráno. Má naděje se rozrůstala. Bratr byl celý víkend doma a choval se normálně. Jeho přítelkyně Jessika se u nás neobjevila, a tak mi nikdo neporoučel ještě víc než obvykle.
V sobotu jsem si myslela, že se mi to celé jen zdá. V neděli mě napadlo, že si uvědomil všechny své chyby a poučil se z nich.

„Tak ahoj. Dneska přijdu ve čtyři," řekla jsem, zatímco jsem si obouvala tenisky.

„A to jako proč?" Ozvalo se okamžitě z obýváku. Už z toho tónu hlasu mi přejel mráz po zádech. Očividně se zase špatně vyspal a jeho nálada se pohybovala desítky stupňů pod nulou. Opravdu jsem až tak naivní a věřila jsem, že už bude všechno fajn? Asi ano. Dva dny klidu byly zřejmě pryč a znovu nastal boj. Má naděje se rozpustila a následně se vypařila.

Párkrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila mu odpovědět. Nechtěla jsem znovu udělat tu chybu, kterou jsem už několikrát udělala, aniž bych si to v tu chvíli uvědomila. Odseknout.
Můj hlas musel být stále klidný při komunikaci s ním. Ať se dělo cokoliv. Protože to ho vytáčelo ze všeho nejvíc. Když s ním někdo mluvil tak, jak se mu to nelíbilo. A ještě k tomu já.
Tohle jsem si k němu zkrátka nemohla dovolit.

„Říkala jsem ti již před pár dny, že si musím po škole zajít do knihovny a do obchodu nakoupit si pár sešitů a věcí do školy."

„To jsi mi tedy neříkala! A laskavě sem pojď, když s tebou mluvím!"  zakřičel.
Dobře, ačkoliv jsem se snažila sebevíc, přesto je naštvaný. Vím, že jsem mu o tom říkala. Několikrát.
S povzdechem jsem si zula boty a vrátila se do obývacího pokoje. Seděl na pohovce, díval se na televizi a v ruce držel skleničku s vínem. Už zase.

„Říkala jsem ti to minulé pondělí, v pátek a včera. Souhlasil jsi. Ty si na to nevzpomínáš?" otázala jsem se. V mém hlase zazněla naděje. Prosím, snad na to vážně nezapomněl, a teď se mě nebude snažit přesvědčit o opaku.
Má prosba vyšla nazmar.

„O ničem takovém nevím! Rozhodně jsi mi to neříkala! Teď vypadni do školy, ať nezůstaneš navždy tak hloupá a přesně v půl třetí budeš doma!" zařval a já se přemáhala nestisknout víčka k sobě.

Nemůžu se s ním hádat o tom, že jsem mu to neříkala, třebaže jsem si jistá, že ano. On si beztak bude dál vést svou. Takový on prostě je. Ale já už prostě nemůžu. Nemůžu nic. Naposledy jsem v knihovně dostala pokutu, protože mi nedovolil vrátit včas knížky. Dostala jsem ve škole poznámku, protože jsem tři dny neměla sešit na matematiku.
Nemůžu chodit ven se svou kamarádkou, která o to za chvíli už přestane stát. Tolikrát jsem musela odmítnout, ba dokonce naši schůzku zrušit.
Prostě už nemůžu nic. Poroučí mi, jak se mu zlíbí. Zakazuje mi všechno, jak se mu zachce. A já s tím nemůžu nic dělat.
Jenomže už to trvá příliš dlouho. A já už toho mám dost. Nenávidím to, když mě někdo ovládá. Tohle by neměl. Není to můj rodič a to ani rodiče by se takhle ke mně nikdy nechovali!

„Fajn! Tak jsem ti to neříkala! Ale teď ti to říkám! Takže ahoj. Přijdu ve čtyři," oznámila jsem mu.
Pak jsem se otočila a zamířila zpět do chodby.

Byla jsem opravdu naivní, když jsem předpokládala, že mi to projde. Samozřejmě, že mi to nepřišlo. A znovu jsem ho vytočila na nejvyšší míru.
Neměla jsem to dělat. Vím, že jsem se měla víc ovládat. Ale já už prostě nemohla!
Vzápětí jsem ucítila obrovskou bolest na temeni hlavy. Leknutím jsem vykřikla.
Ostrá bolest mě přinutila upadnout a náhle jsem se ocitla na zemi. Hlava se mi točila.
Slyšela jsem jen nějaká slova, ale ta jako by pocházela odněkud z dálky.

„....se mnou.....nebudeš.......to......"
Cítila jsem, jak mi něco stéká od temene hlavy dolů.
Chtěla jsem se zpět postavit ale.... Co?
Už jsem nevnímala nic. Jen tu ukrutnou bolest. Místnost jako by se se mnou točila. Čím dál rychleji. 
Pootevřela jsem ústa. Ale nic se nestalo. Padala jsem dolů, někam do tmy. Stále níž a níž. Nebyla tam hned tma.
Nejprve šero, a pak se postupně začalo stmívat. Rychle. Až se setmělo úplně.
Ve chvíli, kdy už jsem neviděla vůbec nic, už jsem nevnímala ani tu bolest. Už nic... Bylo to takové zvláštní... Jakoby přestalo všechno existovat. Náhle. Zničehonic.

********************
Zatřepala jsem hlavou. Ošklivá vzpomínka. Jedna z nejhorších.
Kenny po mně ten den hodil již prázdnou skleničku od vína, které předtím pil. Přímo na hlavu. Byla to pořádná rána.
Vzpomínám si, že ve chvíli, kdy jsem se v nemocnici probudila, mi bylo strašně špatně a chtělo se mi neustále zvracet.
Naštěstí jsem ten typ člověka, který naposledy zvracel když měl chřipku asi ve druhé třídě. A jsem za to ráda.
Měla jsem otřes mozku a rozseklou hlavu. Tu mi museli sešívat.
Bratr si nejspíš uvědomil, že už to přehnal a zavolal mi záchranku. Ani jednou však do nemocnice nepřišel.
Tahle událost byla jedna z posledních.

Když mě propustili z nemocnice, poskakovala jsem doma jako zajíček, a pak Kenny odjel na celé prázdniny pryč. Pár hodin předtím, než se vrátil, jsem se rozhodla odejít.
O prázdninách jsem sice byla doma sama, ale bála jsem se okamžiku, kdy se vrátí a vše bude pokračovat.
Už jsem to prostě nemohla dál vydržet. Psychicky jsem se hroutila. Fyzicky taky. Vím, že jsem si útěkem nijak zvlášť nepomohla. Ale přestala jsem být ovládána. Bita. Ponižována. Bylo to mnohem lepší, i přesto, že jsem přišla o domov, školu, jídlo, sprchu a o spoustu dalších věcí.

Vstala jsem a vydala se do obýváku. Spatřila jsem Chrise, který seděl na pohovce, nehnutě zíral na televizi před sebou, v ruce ovladač .Televize však byla vypnutá.

„Chrisi?" oslovila jsem ho.

Okamžitě se na mě otočil. „Ano?"

„Jen...," nevím. Co jsem chtěla říct? Asi mi jen připadalo hloupé sedět dál v kuchyni nebo jít do pokoje.
On se ale hned pohledem vrátil k televizi a zapnul ji.
Nejspíš pochopil.

„Znáš... Podivuhodný případ Benjamina Buttona?" zeptal se nejednou.

„Jo," odpověděla jsem okamžitě. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů.
Příliš často se na televizi nedívám. Vždycky jsem si jednou za čas projela pár programu, ale jen zřídkakdy mě opravdu nějaký film zaujal. Ale tento film zbožňuju. Sice při něm vždycky pláču, ale stojí za to.

„Za pět minut začíná. Budeš se dívat?"  podíval se na mě.
Váhavě jsem přikývla a rozešla se k pohovce. Posadila jsem se a sledovala reklamy, které probíhaly na televizní obrazovce.
A pak začal film. A já se soustředila pouze na něj. Už žádné myšlenky, už žádné špatné vzpomínky. Jen film.