Nepřijatelná

269 dní, aneb píši dál...

Ahoj, poslední zveřejněné kapitole tohoto příběhu patří čtvrtek čtvrtého května roku 2017. Což činí přesně 269 dní, což je naprosto příšerné číslo.

Když jsem si založila wattpad a začala sem psát a zveřejňovat své příběhy, vždycky to bylo tak, že jsem vydala pár kapitol, jen několik dní po sobě, a další pak až třeba po měsíci/ po několika měsících/ po půl roce...
Tohle je zatím můj rekord, a já bych v tom už nerada pokračovala.

Chci tím říct, že jsem v tomto ohledu opravdu hrozně nespolehlivá, ale to psaní mě i nadále baví, i přesto, že jsem se několik měsíců věnovala výhradně čtení.

Vím, že tohle nejspíš nikoho nezajímá, že jste vlastně celý příběh už dávno museli zapomenout, protože skoro devět měsíců - to je opravdu dlouhá doba.
No, jsem v tom pořád tak trochu amatér. Za ty tři roky, co tu jsem, jsem toho moc nenapsala a když vidím, kolik toho mnozí napsali jen za rok, říkám si: „Páni, jsou opravdu dobří."
Protože jsou.

Ráda bych řekla, že se třeba jen pokusím napsat jednu kapitolu jednou za čtrnáct dní, ale to jsou jen pěkné představy.
Ve skutečnosti, když už sem jdu, přečtu si aktualizace mých oblíbených příběhů, a pak sem zase dlouho nevkročím.

Strašně moc obdivuji lidi, kterým čas neprotéká tak moc mezi prsty a stihnou toho tolik, o čem si já zkrátka mohu nechat jen zdát.

Nejhorší asi je, že to byly ještě čtyři měsíce, od poslední vydané kapitoly,(což je taky dost, ale ještě ne tolik, kolik je to teď) kdy jsem začala psát další. Ale pak jsem se zasekla. A ptala se sama sebe, zda to má vůbec ještě cenu. Že to stejně nikdo nebude číst.

Pak jsem si připomněla, že i kdyby ne, budu to i nadále psát, protože mě to baví. Pro sebe.
Jenomže pak nastal ještě větší zvrat - psací blok. A to byl definitivní konec.

A teď jsem tu, mám napsanou šestnáctou kapitolu, pak ještě jednu a epilog, ale mezitím ještě nic. A přeji si pokračovat.

A taky poděkovat těm, kteří mi dají ještě jednu šanci...